Dnešní divadlo více propojuje dva dřív striktně oddělené světy – hlediště a jeviště. Není opona jako fyzická i symbolická bariéra tak trochu přežitkem?
Běžná představa by k takovému závěru mohla svádět. Je pravdou, že když jsem zkoumal, jak je to se současným uměním, byl jsem až překvapen zjištěním, že opony si našly nové projevy – opouštějí divadlo a žijí spíše galerijním životem.
Opony dlouho zůstávaly stranou zájmu kunsthistoriků. Čím to podle vás je? Jsou přece nepřehlédnutelné a často jsou pod nimi podepsáni respektovaní malíři...
Dlouhou dobu byla pozornost věnována jen Hynaisově oponě Národního divadla a několika málo dalším. Po většinu 20. století panovalo přesvědčení, že výtvarné umění tvoří pouze privilegované obory – malířství, sochařství a architektura –, přičemž ty další, například grafika nebo fotografie, musely dlouho bojovat za svoje uznání. Jako by umění spočívalo jen v technice a použitém materiálu.
dnešní umělci se s velkým měřítkem opony vyrovnávají různě. někteří velkoformátovým tiskem, jiní se vracejí k ručnímu zpracování, jako je třeba vyšívání
Opona tedy nestála na roveň obrazům?
Přesně tak, je totiž výtvarným dílem, které se pohybuje na pomezí, není snadné ho disciplinárně zařadit.
Byla brána spíš jako užité umění, doplněk interiéru?
Opona je součástí architektury divadla a stojí na rozhraní mezi výtvarným uměním, scénografií a dramatickým uměním.
Byl jste kurátorem dvou výstav opon. Musí být celkem oříšek dostat je na jedno místo, ne?
Ano, problémem při vystavování opon je jejich velikost, nesnadná manipulovatelnost s nimi i problematičnost transportu. Opony navíc ukazují široký rozptyl mezi tím, co bylo nazýváno vysokou kulturou, a populárním či lidovým uměním. Vůbec první výstava divadelních opon nevznikla v galerii, ale v divadle. Díky podpoře tehdejšího ředitele – scénografa a architekta a také autora opon k muzikálům Daniela Dvořáka –, jsme ji v roce 2002 připravili ve Státní opeře Praha při příležitosti dokončení nové opony od Antonína Střížka pro toto divadlo. Mimochodem, proslýchá se, že současný ředitel Národního divadla v Praze má v plánu Střížkovu oponu nahradit kopií, která by připomínala původní nedochovanou oponu od E. Veitha. Ale věřím, že k tomu nedojde. Náhrada kvalitní Střížkovy opony rádoby kopií nedává smysl.
Kolik dnes zhruba v Česku visí malovaných opon a kolik dalších se ukrývá v depozitářích nebo na půdách?
Když jsme před sedmnácti lety výstavu připravovali, znali jsme pouze několik desítek opon. Určitě jich bylo méně než sto. Díky úsilí mnoha odborníků i dobrovolníků v regionech, a především díky soustavné práci okruhu badatelů a badatelek z Národního informačního a poradenského střediska pro kulturu, se podařilo vytvořit veřejně přístupnou internetovou databázi, která dnes obsahuje kolem 500 údajů o divadelních oponách. Při vyhledávání a dokumentaci opon se jich podařilo i mnoho dohledat a fyzicky zachránit. Vše ale naznačuje tomu, že naše poznání je teprve na začátku a věda o oponách, kterou bych nazval oponologií, se stane uznávaným studijním oborem až někdy v budoucnu.
Tento článek je v plném znění dostupný pouze předplatitelům Nového Prostoru.
Pořiďte si online-předplatné a krom přístupu k článkům záskáte i možnost stáhnout si Nový Prostor ve formátu pdf.
Pokud již jste předplatitelem, přihlašte se prosím.
