Nebál ses tý vejšky, když jsi začínal na nějakým prvním velkým závodě?
Ne, protože když chceš skákat, tak jedině výš a výš. To je jediný cíl. Navíc už máš naskákaných tolik skoků, že se toho nebojíš. Je to, jako bys skákal do vody z můstku.
Koukal jsem, že se při tom odpichu zapojuješ do takový „trhlinky", takže to už při rozběhu přesně víš, jak to tam zapojit? Viděl jsem, že spousta lidí se blbě rozeběhla a pak skočila rovnou do žíněnky, že se ani nedostali nahoru...
Stává se, že špatně zapíchneš do toho šuplíku, tyčka se ohne a vyhodí tě někam pryč. Já mám třeba tady rozlámanej palec a roztrženou dlaň. Tyčka může prdnout a ty pády jsou pak padesát na padesát. Většinou to skončí dobře, jen nějakým otřesem ruky, brněním, modřinama. My tyčkaři často skáčem na různých náměstích nebo v obchoďácích – loni nebo předloni jsem přijel do Innsbrucku a pršelo, nebyl čas se rozcvičit, špatně jsem zasunul a z pěti nebo šesti metrů spadl mezi stoly – přeražená holeň, lehký výron, zabalil jsem tyčky a jel jsem domů. Jednu dobu jsem pro tyhle případy řešil pojištění a bylo mi řečeno, že atletiku sice pojišťují, ale skok o tyči ne.
Máš vůbec nějaký volno?
Pár týdnů v září. Ten život je v tomhle úplně jinej. Nejde říct, že kámoš má oslavu narozenin nebo že sjíždíme vodu – to neexistuje. Závody jsou navíc hlavně o víkendech. Během roku máš spoustu tréninků a soustředění jedeš na tři fáze. Takže ráno jdeš běhat nebo do posilovny, pak jdeš na snídani, v deset trénuješ znova, vyspíš se a pak rovnou odpolední trénink. Partnerskej i rodinnej život je v tomhle daleko složitější a jen záleží na tom, jaký jsi profík a jak to všechno dokážeš zvládnout dohromady.
řešil jsem pojištění a bylo mi řečeno, že atletiku sice pojišťují, ale skok o tyči ne
Do kolika je možný tohle dělat?
To by mě taky zajímalo. (smích) Uvidíme. To ti pak řeknu. Vím o Američanovi, který teď trénuje a skákal do čtyřiceti, dobře a vysoko, nebo o Němci, který ve 38 skočil šest metrů – svůj osobní rekord. Většinou se ale končí okolo 33–34 let.
A připravuješ se nějak psychicky na to, že to skončí?
Člověk nad tím samozřejmě přemýšlí a řeší to. Nějaká zranění už byla, takže v ten moment člověk nejvíc uvažuje o tom, jestli u toho dál zůstat. Jsou různé možnosti, třeba trénovat a předávat zkušenosti dál.
Chci se zeptat na tu olympiádu v Riu. Jak se člověk na tak velký akci mezi spoustou sportovců cítí? Když je tam tak velkej tlak. Jak ses připravoval na takovou věc?
On ten skok o tyči je sám o sobě strašně dlouhej proces. Je to o mnoholeté zkušenosti a člověk se musí někam propracovat. Co se týče olympiády, myslím, že ta je vrcholem každého sportovce a motivace se tam dostat je strašně velká. Není to mistrovství světa ani mistrovství Evropy – je to něco úplně jiného, má to jiný nádech. Když už se tam člověk dostane, ten tlak je samozřejmě velký. Přijede se do českého domu a olympijské vesnice, kde všechny země bydlí spolu, jedí spolu, trénují spolu a odtud pak jezdí na stadiony a sportoviště. Já myslím, že když se člověk dostane do tý vesnice, ubytuje se, uvolní se, tak ta tréma a napětí spadnou. Alespoň takhle jsem to měl já. A když si to pak sportovec užívá, promítne se to do úspěchu. Já jsem si tohle užil dvakrát – na olympiádě v kvalifikaci i ve finále a bylo to super!
Tento článek je v plném znění dostupný pouze předplatitelům Nového Prostoru.
Pořiďte si online-předplatné a krom přístupu k článkům záskáte i možnost stáhnout si Nový Prostor ve formátu pdf.
Pokud již jste předplatitelem, přihlašte se prosím.
