Trapno by mohlo být jednou z mnoha estetických kategorií jako vznešeno, tragično nebo komično. A možná jí i je, jenom nejspíš zapadá mezi jiné pojmy, které tvoří meze, kam se umění nemá dostat – jako například kýč nebo pornografie. Téměř každý, kdo chce být považován za hodnotného umělce nebo aspoň dobrého řemeslníka, se chce vyhnout tomu, aby jeho dílo vyvolávalo v publiku pocity trapnosti. Být trapný je to nejhorší, co vás může potkat. Myslí si to teenageři, kteří hodnotí všechno jen víceméně dvěma póly „dobrý/trapný“, i politici, kteří jsou ochotni či donuceni po ztrapnění odejít z veřejných funkcí.
filmy chytilové, formana či papouška byly revoluční tím, že říkaly „obyčejní lidé jsou blbci“
Na druhou stranu nejde popřít, že uměním dnes může být skoro cokoli, za co jej považuje dostatečně velké publikum. Klasické umění do konce 19. století se ještě vyhýbalo trapnosti, ale moderní umění už dalo naplno zrodit kýči a postmoderní umění někdy od 60. a 70. let minulého století si s kýčem a pornografií a koneckonců i trapností začalo hrát. To, že použijete kýčovitý motiv, neznamená, že celé dílo je kýč, ale může být naopak kritikou kýče. Může být ohledáváním hranic umění a kýče, může být i nostalgickou poctou starým nevinným kýčům či opulentním opájením všemožným nevkusem, jenž se má stát výsměchem snobství lidí, kteří se cítí být dotčeni čímkoli „nevkusným“. A s trapností je to podobné.
Zábavné trapno přišlo s pokrokem
Filmaři se přestali bát trapna poměrně brzy. Především díky tomu, že v kinematografii existuje ohromný technický pokrok. Proto bylo pro zvukové filmy tak zábavné vysmát se trapnosti němých filmů nebo pro pokročilejší zvukové filmy vysmát se trapnosti nedokonalých raných zvukových filmů. Proto bylo možné s nástupem televize, která měla svá technická omezení, chudší výrazové prostředky a problémy s přímými přenosy, kdy se mohly zaznamenat neočekávané věci nebo nastat výpadky, aby filmy reflektovaly nedokonalost a nahodilost televize. Televize se stala pro kinematografii jak zdrojem větší autenticity (především v reportážní rovině), tak umělosti (projevů moderátorů, stylu reklam, mýdlových oper a podobně.)
Formanova Hvězdná pěchota
V 60. letech se definitivně prolomilo tabu, že hlavní hrdinové ve filmech nemají být trapní. Do té doby se předpokládalo, že diváci se chtějí s postavami identifikovat, chtějí prociťovat jejich trápení, případně se smát jejich zaškobrtnutím, ale být si jisti, že se nakonec vše vyřeší k dobrému. V 60. letech ale celosvětově přišly filmové „nové vlny“. Specifikum té české bylo, že se zaměřovala nejenom na zranitelné jednotlivce, ale i celé kolektivy – rodiny, školní třídy, spolky. Věra Chytilová zachytila dívčí internát v Pytli blech, Miloš Forman rozpoutal Konkurs a postupně se dostal až k hasičskému bálu v Hoří, má panenko!, Jaroslav Papoušek nás pak seznámil s rodinou Homolkových.
O Konkursu se dnes mluví jako o předvoji reality show typu Česko hledá SuperStar, speciálně pak i její nejvýsměšnější části Hvězdné pěchotě. Klíčové momenty spočívají v tom, že všichni okolo slyší, že dotyčný nebo dotyčná neumějí zpívat, ale pouze oni sami to nevědí a odmítají si to připustit. Pociťujeme trapnost za někoho jiného, za jeho nesoudnost a slepotu vůči sobě samému.
Homolkovi či Hoří, má panenko!, jdou o něco dál. Vzhledem k tomu, že jde o kolektivní portrét a společenskou mozaiku, v níž nikdo nevyniká nad ostatní, a je nám jasné, že z onoho prostředí nebo situace nejde utéct, je zřejmé, že se trapnost týká nás všech. Najednou si uvědomujeme, jak jsou naše životy prosyceny trapností, komunikačními chybami a zkraty, neporozuměním, necitlivostí a zároveň ustavičnou snahou vypadat před ostatními dobře a zametat pod koberec své přehmaty a chyby.
Tento článek je v plném znění dostupný pouze předplatitelům Nového Prostoru.
Pořiďte si online-předplatné a krom přístupu k článkům záskáte i možnost stáhnout si Nový Prostor ve formátu pdf.
Pokud již jste předplatitelem, přihlašte se prosím.
