O původu psa domácího se má za to, že jde o umělým výběrem změněného vlka obecného. Dříve než byl pes, byl tu tedy podle všeho vlk. A to, co pes udělal za pár tisíciletí s následnými statistikami, mluví za vše, protože dnes je na světě zhruba 200 tisíc vlků, ale až 500 milionů psů. Psi zkrátka vlky úplně převálcovali a s nimi postupně i všechna ostatní zvířata. Jestli je lev král zvířat, tak pes je král lidí.
V článku Jany Vlkové se na straně 18 třeba dočtete, že psi na trhu potravin pro domácí mazlíčky drží neuvěřitelných 95 % podílu. Ve zbývajících pěti procentech se krčí všechny ostatní zvířecí druhy dohromady. Psi mají své diety, hotely, sporty, v Americe mají speciální chody ke Dni díkůvzdání nebo k Valentýnu. Tomu, že mají i své pivo a zmrzlinu, se nám nechtělo věřit, ale museli jsme kapitulovat, je to tak.
Pokud jde o blaho jakéhokoli živého tvora, je každá naše snaha v pořádku. Byť se psí manikúra a psí kadeřník můžou zdát úletem znuděného lidstva, dělá-li psovi dobře, ať je taková služba klidně na každém rohu. Problém nastává ve chvíli, jak nám v článku Jana Štěpánka na stranách 14–15 říkala psí psycholožka Kristýna Sedláková, začneme-li psa polidšťovat, přičítat mu lidské emoce. Pak bude trpět. „Pes potřebuje tři základní věci: smysl pro co žít, důslednost, aby neměl v hlavě guláš, a pozornost," říkala nám Kristýna. Velice zajímavé bylo také její vyjádření, že šéf smečky není pro psa ten, kdo krmí. Pes prý nejraději uctívá asertivní a klidnou povahu. A tou je v domácnostech dost často kočka. Ano, čtete dobře, kočka, která se nám nakonec zcela podvratně nabourala do tématu Já a můj pes, a to v dost zásadním světle, nemyslíte?
S kolegyní Bárou Báštěckou jsme se podívali na psí hřbitovy a kremace. To, že jsou pohřební služby pro psy v lecčems v lepší kvalitě než pro lidi, asi ve světle řádků výše nepřekvapí. Ale tady už o nějakém psím týrání z nadbytečné péče nemůže být řeč vůbec a je vlastně fajn a docela zdravé učit se vyrovnávat se smrtí na obřadech našich psích kamarádů, byť může představa naaranžovaného a učesaného pejska ležícího ve světle svíček při hudbě v malé rakvičce vyvolávat spíše lehce zaražený úsměv.
Jedinečný vztah člověka a psa, který ve fotostory na stranách 18 a 19 ukázal v obrazech náš fotograf Čenda Folk, vystihl ve svých povídkových cyklech přesnými slovy sochař, malíř a spisovatel Dušan Topoľský, čímž vás srdečně zveme na následující stránky:
„Klidné štěstí návratů, kdy jsem vítán radostným šílením oddaného psa, mi bohatě vynahrazuje všechno pachtění uhoněného světa. Začínám si myslet, že to ne my se psy, ale psi si hrají s námi, aby jako bytosti nezatížené přetvářkou v nás ztišili bolest z našeho bytí i z rýsujících se výhledů na to, co jsme honbou za pažravým prospěchem způsobili."
