Máš celkem unikátní zkušenost, že kombinuješ na vrcholové úrovni stejný sport se psy i s lidmi. Jaký je pro tebe hlavní rozdíl mezi těmito sportovními partnery?
Pes i člověk mají na konkrétní sport menší či větší talent a oba mohou mít zrovna lepší i horší den. Ale pes je v podstatě zcela závislý na tom, jakým způsobem ho já trénuji – to já mu řídím celý den, týden, sezonu, rok. Za své spoluhráče až tak nezodpovídám. A hlavní rozdíl? Psům můžu házet frisbee disky dál a rychleji, ba dokonce i hůř, a oni toho vychytají víc než moji spoluhráči v ultimate frisbee.
Máš pocit, že sportování se psy vyžaduje specifickou náturu lidí?
Kolem každého psího sportu je to trochu specifické. Dogfrisbíčkáři jsou „free", neustále si házejí diskem, smějí se a na party to umějí rozjet. Ovčáci jsou „přírodnější" typy, musejí být zvyklí manipulovat s dobytkem a poradit si s různými věcmi od uprchlých nebo pokousaných ovcí přes proražené ploty až po zlomenou nohu indického běžce. Mašéři jezdící se spřežením mohou působit poněkud drsněji a většinou jsou to výrazní sportovci, kteří jsou zvyklí sami podávat velké fyzické výkony. A tak bych mohla pokračovat ve všech ostatních sportech...
Kolik máš psů? Staráš se o všechny sama?
Své vlastní psy ovčáckých plemen mám tři, dva chodské psy a kříženku border kolie se setrem, občas si na frisbee beru i fenku mý mámy, což je kříženka border kolie s flat coated retrívrem. Přítel pak má dalších třináct saňových psů, takzvaných eurohoundů, a když jsem u něj doma, pomáhám mu s jejich tréninkem i péčí o ně.
V publiku prasknul dítěti balónek, moje Dixi se lekla a odmítla závodit
Jak moc se liší přístup ke sportu u jednotlivých psů?
Jeden z mých psů je třeba úžasně atletický skokan ve frisbee, ale moc ho nebaví se rychle vracet s diskem zpět ke mně, zatímco druhý stejného plemene neskáče tak dobře, ale mohl by se přetrhnout, co se sprintování týče. Někteří jsou srdcaři, jiní se nepředřou, někteří jsou náladoví a nevyrovnaní, na některé se můžete spolehnout, i kdybyste ho probudili ve tři ráno a vzali ho na plac.
Jak probíhá trénink před závodem?
Když se blíží něco většího, snažím se tomu dát řád a připravit co nejlépe sebe i psy. Obzvlášť když ten závod stojí spoustu času a peněz. Musím ale říct, že v tomhle mě sportování se psy trochu změnilo. Když jsem dělala závodně atletiku, byla jsem nesmírně ambiciózní a přísná na sebe. Jenže tam jsem závodila jen sama za sebe. Se psy to někdy takhle brát nejde a já se hodně naučila i prohrávat a nehrotit to. Pes není stroj, ale váš parťák. Už se mi i stalo, že jsem přejela půlku Evropy na závod a tam v publiku dítěti prasknul balonek, moje fenka Dixi se toho lekla a odmítla závodit... Tak to holt nelámete přes koleno.
Cítí pes nervozitu před závodem, nebo je to pro něj jenom další kolo hry?
On sám ze závodu nervózní není, ale pokud já jsem, tak tu nervozitu cítí ze mě a občas se podle toho chová. Nejvíc to je poznat při pasení ovcí, které není hra, ale skutečná práce na základě instinktu. Začne dělat binec, tlačit víc do ovcí, neposlouchá a snaží se to vyřešit namísto mě. Cítí, že si nejsem jistá v kramflecích. V mushingu jsem na psech tíhu mé nervozity nepocítila asi nikdy a při frisbee občas ano.
Pozná pes prohru? A raduje se z výhry?
Podle mě nepozná, jen reaguje na moje emoce. Ale na ty stupně vítězů pak někteří psi chodí fakt hrdě!
Tento článek je v plném znění dostupný pouze předplatitelům Nového Prostoru.
Pořiďte si online-předplatné a krom přístupu k článkům záskáte i možnost stáhnout si Nový Prostor ve formátu pdf.
Pokud již jste předplatitelem, přihlašte se prosím.
