Recenze se píšou proto, aby lidem pomohly najít cestu do kina. V tomhle případě snad bude lepší, když se po cestě ztratíte a skončíte v nějaké hospodě. Přesto byl pro mě nový film Larse von Triera nakonec především uměleckým zážitkem, který se ve mně už několik týdnů plazí a ne a ne se odporoučet pryč.
Na cestě do pekla
Hlavní hrdina Jack (Matt Dillon) přijíždí do děje ve své dodávce a podle všeho se píšou sedmdesátá léta. Dodávka Jackovi vydrží dvanáct let, po které vraždí desítky lidí a vozí si je do obřího mrazáku, kde z nich modeluje obskurně groteskní loutky, se kterými se pak fotí. Příběh je rozdělen do pěti kapitol (vražd), ve kterých nám Trier stupňuje Jackovu posedlost po dokonalém zabití a zároveň se v promluvách mimo obraz zpovídá svému průvodci Vergiliovi (Bruno Ganz), který ho má z očistce doprovodit do pekla. Jack v přestávkách mezi zabíjením staví dům. Chtěl by být velkým architektem a postavit dokonalý dům, což se mu nedaří a každou naznačenou konstrukci nakonec nechá zbořit buldozerem. O to vášnivěji vraždí a je ve svém počínání čím dál drzejší a radikálnější.
Při epilogu vám totiž spadne brada a takhle blbě spadlá zůstane i několik dlouhých hodin
Proboha, ať už to skončí...
Pokud o filmu, tak jako já, dopředu nevíte nic, je velmi ubíjející, když se po dvou hodinách objeví pátá kapitola a vy se znovu jdete vrhnout do nového kola brutálně šíleného násilí. Byť už v tu dobu chápete, že je to celé nadsázka, že Trier Jacka nechává zabíjet jen hloupé ženy, že Jack je vlastně Trier sám, ve své geniálně šílené bilanční zpovědi. Po dvou hodinách už zoufale nechcete rozjíždět další noční můru. Jenže Trier to chce a vlastně to chce správně, protože na to, co následuje po páté kapitole, musíte být náležitě nalomení. Při epilogu vám totiž spadne brada a zůstane takhle blbě spadlá i několik hodin. Jackovi se totiž konečně podaří postavit svůj dům a pak se s ním Trier ve finále náležitě vypořádá. A na to jste prostě zvědaví. A Trier to moc dobře ví.
Konec jednoho žánru
Trier sáhnul na všechno, co na téhle planetě stojí za to, co dává smysl a naprosto explicitně, s nejvyšší mírou obrazové otevřenosti to také ukázal. Ve znázornění brutality je tenhle film koncem jednoho žánru. Pokud začínáme naplňovat umělecké žánry, ať už to Trier myslel jakkoli, je čas na tu velkou společenskou změnu, kterou všichni cítíme v kostech, na resetování všech škatulek a v konečném důsledku všeho, co tvoří naši realitu. Abychom mohli začít znovu. Jinak. Třeba pomaleji. Normálněji. Jakkoli.
