Peloton se skládá ze dvou autistických dětí – chlapce a dívky. Každý z nich má své silné stránky. Dívka miluje vlaky, chlapec zase kytary a sýrovou pizzu zbožňujeme všichni.
Návštěvu Masarykova nádraží už všichni bereme jako rutinu. Víme, které vlaky tam na nás čekají a kdy odjíždějí. Dívka milující vlaky si všímá zpoždění jednoho z nich.
„Tenhle elefantík by měl už pomalu odjet," začne se zlobit u vlaku Elefant mířícího do Kolína.
„Támhle ještě někdo dobíhá, tak třeba čekaj na něj."
„Tak pojede jinam!" odsekne.
V téhle větě je vlastně víc autistického, než si na první pohled uvědomíte. Potřeby, přání, obavy i způsob řešení.
Od nádraží stoupáme přes Václavák k hudebninám. Míjíme klobásy, policajty, chodící reklamu na irskou hospodu a ocitáme se v pasáži Lucerna. Za okamžik vejdeme do malého krámku s hudebními nástroji. Všude je plno kytar, občas nějaký saxofon. Chlapec začne radostí vřískat. Snažím se ho uklidnit, aby nedělal takový hluk.
„To je v pohodě," řekne prodavač s dlouhými vlasy a tetováním. Podle vzhledu jsem usoudil, že je na hluk asi zvyklý. „Chcete si nějakou vyzkoušet?"
„Jo, chceme," zareaguje okamžitě chlapec.
„Ne, nechceme," zareaguju pro změnu já.
Místo hraní na kytary se s nimi alespoň fotíme. Chlapec mi připomíná moji mamku. Také se pořád směje, ale jen do té doby, než ho chci vyfotit.
I když hudbu moc neposlouchá a nehraje na žádný hudební nástroj, kytary miluje. Nikdy jsem nepřišel na to, v čem jsou pro něj tak výjimečné. Ale díky své práci jsem zjistil, že je to vlastně jedno. Že někdy zbytečně moc času trávíme snahou věcem porozumět, až přestáváme rozumět sami sobě a zapomínáme se radovat.
Zanedlouho stojíme před stánkem a vychutnáváme si sýrovou pizzu. Chlapec hltá, pizza v něm rychle mizí. Dívka si ji naopak šetří.
„Jez pomalu, takhle si ji nemůžeš vůbec vychutnat," upozorním ho.
„Já si ji vychutnám, až ji sním."
