Pojďme se společně podívat na historii squattingu v Československu, na jeho vývoj v devadesátých letech a jak to bylo v Brně.
Může se zdát, že squatting k nám přišel s kapitalismem. Ale už v bývalém Československu squaty existovaly. Většinou šlo o uživatele a vařiče pervitinu, braunu a jiných drog. Na tehdejší squat jste se mohli dostat jen přes doporučení a museli jste být v něčem celé komunitě užiteční, třeba umět sehnat suroviny na vaření, lékařské předpisy. Komunistický režim o všem raději mlčel a vytěsňoval tyto lidi na okraj. V socialistické společnosti přece drogy nejsou potřeba, není proč, před čím a kam utíkat. Když byl někdo odhalen, skončil v psychiatrické léčeně. To byla jedna z cest, jak se dostat z povinnosti pracovat a jak moct legálně z tehdejšího systému trochu vystoupit. Stát se invalidním důchodcem s „papíry na hlavu" bylo snem mnoha alternativců. Vyrábět pervitin a jiné drogy pro vlastní potřebu bylo beztrestné a tak tehdejší kriminálce nezbývalo než vás nechat být a sledovat vás. Pokud jste měli potvrzení o zaměstnání a nezatahovali jste do squatterského životního stylu mládež, tehdejší policie vás nechala existovat. Za socialismu se squattovaly zejména byty, zahradní chatky a v centrech taky kanalizační a teplovodní roury a sklepy, kde se žilo a vařilo. V Brně byly takové sklepy třeba na Vlhké ulici.
V devadesátých letech přišlo pro squatting období „bezčasí". Měnil se režim a většina národa koukala, co a kde utrhnout, jak získat alespoň trošku podíl na kuponové privatizaci, kde se přiživit a napojit na státní zdroje peněz, jak vytřískat z ničeho co nejvíc. Staré hodnoty padly a byly nahrazeny novými, se kterými ale nikdo neuměl zacházet. Nová společnost dělala první dětské krůčky. Zatímco za komunismu mělo všechno svůj pevný řád, kterého se většina lidí držela, nyní nemělo řád nic. Každý testoval nový demokratický systém a jeho limity, jak uměl. V době nedávno minulé se lidé policie báli, teď z ní měli výsměch a sama policie nevěděla, jak se chovat. Nové zákony teprve vznikaly a co není zákonem zakázáno, je přece povoleno. A to se týkalo i squattingu.
Většina bývalých fabrik padla a to byl pro squattery ráj.
obsadit bylo možné téměř cokoliv.
Většina bývalých fabrik padla a to byl pro squattery ráj. Vlněna, Vaňkovka, Esslerova přádelna a další fabriky, o které najednou nikdo neměl zájem, se staly rájem hledačů železa. Kdo chtěl mít klid, bydlel na periferii, squat býval v Útěchově. Pro ty, kdo žili raději noční život, fungoval TetraHydroClub ve Spolkové ulici v brněnském Bronxu. Dalo se tam sehnat všechno, a když jste neměli peníze na vstup, pustili vás dovnitř i tak. Nad Téhácéčkem se i bydlelo, dům sice majitele měl, ale pravidla tu byla jako ve squatu. Vznikly zde legendární brněnské soundsystemy Vosa, Phabal, Czernota. Mimo tekno se pořádaly i koncerty rockové, jazzové a další podzemní muziky. Skvělé byly i kluby Yacht, Mýdlo, Skleněná louka, Duck bar. Pár chatiček se squattovalo nad pivovarem Starobrno. Vařiči různých látek, kteří předtím bedlivě střežili svoje místa, se najednou rozprchli po celém městě a na periferie, komunita se rozpadla. Zákony ještě nebyly napsány, a tak se dalo piko a další drogy sehnat kdykoli a kdekoli. Taky extáze, LSD. Pověstné byly i nájezdy na houbičky do okolních lesů. Psychedelická vlna devadesátých let zasáhla Brno. Legendární byly party v lomu nad Klajdovkou.
Policie tehdejší doby nevěděla, jak na squattery reagovat, jak to celé uchopit a co dělat. Jakýkoli zásah by byl okamžitě kritizován s odkazem na komunistické praktiky a toho se policisté báli. A tak raději dělali, že nic nevidí. Obsadit bylo možné téměř cokoli, několik míst funguje dodnes. Kolotoč bezesných nocí s podporou různých látek nelze vydržet donekonečna, a tak s generací devadesátých let odešla i jedna kapitola brněnského squattingu. Dnes spousta z těch, kteří tehdy squattovali, pracuje, mají rodinu a někteří i firmy a jsou už plně etablovaní ve společnosti.
A tak to vlastně se squattingem může být. Že squatting je cesta na určité životní období. Cesta, jak vyzkoušet své vlastní limity a jak najít své místo ve společnosti. Cesta, jak najít sám sebe. Nejspíše v jakékoli době budou tito lidé žít na okraji společnosti. Je-li to jejich svobodné rozhodnutí, měla by je společnost tolerovat. Zastavit squatting a squattery totiž nejde. Žijí mezi námi a cestičku a způsob si vždycky najdou.
Dnes už máme zákony, dané postupy a precedensy. Přesto v Brně squatterské komunity jsou. Sám v jedné z nich už několik měsíců s partnerkou žiji.
