Více než čtvrt století hrajete loutkové divadlo pro děti i pro dospělé. V čem je hlavní rozdíl při přípravě představení?
U dětských představení jsme zkoušeli různé přístupy, nonsens a podobně, ale nakonec jsme zjistili, že to moc nefunguje, když tam není příběh. A úplně nejlepší je, když je to klasický příběh. Při tvorbě představení se nám tam pak postupně dostanou nějaká naše hluboká témata. Taková, řekla bych, všeobecná až archetypální. Programově to ale neděláme, teprve postupně během let jsem odkryla, že my tam všechno máme, a proto nám to funguje.
Další důležitá věc je, že u dětí hodně dbáme na čistotu scénografie. Máme tam jednoho scénografa, všechno si necháme vyrobit nově. U dospělých to může být velký ryk, recyklace našich i různých jiných loutek, všehochuť. U dětských se oproti tomu snažíme o velkou čistotu.
Jak vlastně taková představení vznikají?
Budeme-li mluvit hlavně o dětských představeních, tak tam je na začátku někdo z nás vedoucí, kdo připraví základ představení se scénografem. V přípravě se pravidelně střídáme, tedy hlavně kluci. Máme k dispozici pouze bodový scénář a jednotlivé scény si potom vytváříme během zkoušení. Takže ve scénáři je třeba: „setkání krále, princezny a kocoura v botách." My to na jedné dvou zkouškách sehrajeme a co z toho vyleze, to potom dodatečně sepíšeme.
To zní jako celkem zábavný způsob tvorby.
My to jinak neumíme. Neumíme mít daný text a učit se ho. I když občas musíme – třeba jsme dělali Havla a tam ten text musel být daný. A to je katastrofa, to pak ten text čteme, nejsme schopni se to naučit. Máme čtecí zařízení, dole jedou loutky a my to lovíme... ale to loutkaři dělají. Výhoda je, že máme scénu a ta nás kryje.
Poznáte hned, když nějaké představení nefunguje, jak by mělo?
Ne. Máme několik věcí, o kterých jsme si na začátku říkali, že je to blbost. A pak se to tak ohrálo a lidi to vzali a my jsme si v tom našli nějaká témata. Třeba Andělíček Toníček je dobrý příklad. To byl na začátku samý oslí můstek. Žádná moc logika, nám to připadalo, že to hrozně drhne. A to je dneska takový bestseller, že na to lidi kultovně každý rok chodí s dětmi. Může se ale také stát, že půl roku hrajeme představení a doufáme, že se to zlepší. Teprve potom pochopíme, že se to nezlepší a představení stáhneme.
Uměla byste popsat, v čem se liší dnešní dětský divák od toho, který na vás chodil před pětadvaceti lety?
Každý z nás by asi řekl něco jiného. Já jsem jednu dobu měla dojem, že jak mají dnes děti k dispozici všechny ty digitální přístroje, že jsou daleko více fascinovány živým představením, tím opravdovým 3D. Dřív se nám tolik nestávalo, že by děti seděly enormně potichu a strašně sledovaly představení. Asi se nejedná o žádný trend, ale já to pravidelně pozoruji.
Druhá věc je, že se změnila doba a změnili jsme se i my. Když jsme byli mladí, byli jsme daleko odolnější. Zvali jsme děti do zákulisí a vybízeli je, aby si všechno prohlédly a osahaly. Tehdy se to jinde moc nesmělo. Všude byly bariéry a my jsme se to snažili prolamovat. Dnes jsou děti v pozici „malých bohů", kdy mohou všechno, rodiče jim všechno dovolí. A my je začínáme brzdit. Na některých představeních je stále do zákulisí pouštíme, ale už je trochu usměrňujeme: tady ne, tady jsou nástroje, sem nám nechoďte.
Dnes děti mají k dispozici všechny ty digitální přístroje, proto jsou daleko více fascinovány živým představením, tím opravdovým 3D.
Tento článek je v plném znění dostupný pouze předplatitelům Nového Prostoru.
Pořiďte si online-předplatné a krom přístupu k článkům záskáte i možnost stáhnout si Nový Prostor ve formátu pdf.
Pokud již jste předplatitelem, přihlašte se prosím.
