Základní umělecká škola Taussigova sídlí v malé pěkné budově schované uprostřed pražského sídliště Ládví. Vítá nás Dušan Šoltys, který zde vyučuje výtvarnou výchovu. Když jsme mu řekli o našem plánu, aby jeho žáci ilustrovali naše texty o hledání vnitřního dítěte, nadšeně souhlasil. Odvolávali jsme se na kontakt, který nám ho měl doporučit a který on měl znát, ale neznal ho, vlastně jsme se mu dovolali omylem. „Ale to nevadí, já poslouchám, mně to přijde jako skvělej nápad," směje se nám do telefonu. Tenhle znak až dětské spontánnosti nás uspokojí. Jo, to je náš člověk. A tak o pár dní později stojíme v jeho učebně výtvarné výchovy. A co že přesně chceme? „Jojojojojo, no to je super, to bude děti děsně bavit." A děti už se valí do třídy.
Dušan si na začátku hodiny bere slovo a vysvětluje dětem, že je tu někdo z novin a že z toho možná bude otištěný obrázek (nakonec jich bylo na 200 a vešlo se jich do čísla asi 10, pardon, děti!). V hodině, na které jsme přítomni, budou děti prvního stupně kreslit na téma Darkova článku Popkulturní rauš. Přeloženo do dětštiny: „Na co koukáte s rodičema a znáte to vy i oni?" Děti valí na papíry šmouly, Čtyřlístek, Star Wars, My Little Pony a my vidíme, že to funguje. „Na tohle koukáme s tátou a on vždycky vzpomíná na to, jak na to taky koukal jako malej." Za obrázky, které uvidíte na dalších stránkách, jsou dialogy, povídání, příběhy. Proč s tátou sledujete jen nový Star Wars? Jak se líbí jemu? A jak tobě? Co je – proboha – tak dobrýho na novém Indianu Jonesovi? I proto jsme Dušana požádali, aby nám pak ke všem vybraným kresbám dopsal krátký text o žákovi, který to kreslil. Protože pokud hledáme klíč v dětech v nás, bez dětí se to neobejde.
Během několika týdnů žáci pana Šoltyse ilustrovali tři články, kromě Popkulturního rauše také rozhovor o tom, jak naše dospělé návyky ovlivňují první roky života. A o tom, jak se korporace snaží probudit vnitřní dítě ve svých zaměstnancích, aby pak spokojeněji a více pracovali.
Jsou to všechno texty, které se v tom nejlepším slova smyslu dospěle snaží najít to, co nás spojuje a nebo naopak odcizuje s naším dětským já. Ačkoliv se v NP co číslo střídají věhlasní ilustrátoři a nadaní studenti uměleckých škol, z téhe ilustrátorské party a celého tohohle experimentu jsme vlastně až dětsky nadšení. Málokdy se stane, že si text s ilustrací takhle povídá. Nejde o techniku ani doslovnost. V tomhle
případě jako by ze stránek mluvila nějaká hlubší míra intuice.
Poučení z našeho příběhu je takové, že kdo opravdu chce najít své vnitřní dítě, dokáže ho najít. Stačí mít oči dokořán a upnuté správným směrem. Protože díky tomu se třeba zahledíte směrem k panu Šoltysovi a protože dobrý úmysl se vždycky dětsky tetelí na svoje zadostiučinění.
A ve vás se zase na chvilku probudí dítě.
