O virtuální realitě jako o potenciální mašině na lidskou empatii se začalo hojně mluvit někdy před dvěma lety, kdy se na všemožných virtuálně-realitových periferiích objevil film Clouds Over Sidra. Šlo o dokument natočený přímo pro virtuální realitu a jeho zhlédnutí patří dosud k základní výbavě každého, kdo si troufá o empatickém rozměru virtuální reality vykládat známým v hospodě. Clouds Over Sidra mrštily člověka se sebelevnějším headsetem pro VR na hlavě (sám jsem film poprvé viděl skrz periferii Google Cardboard, kterou jsem si stloukl na koleně z lepenky a dvou čoček) do utečeneckého tábora Za'atari v Jordánsku a umožnil mu prožít běžný den dvanáctileté hrdinky, která v té době patřila k čtyřiaosmdesáti tisícům syrských utečenců, kteří tábor obývali. „Empatie" se stala v souvislosti s dokumentem donekonečna opakovaným pojmem s tím, že právě takové virtuální prožitky umožní lidem empatické spojení s těmi, o kterých vypráví, a dokopou je k tomu, aby se víc angažovali ve světě kolem sebe. Jasně, tím, že vsunu lebku do virtuální reality a strávím pár minut v bezprostřední blízkosti virtuálních Syřanů, se ze mě automaticky stane Jan Vrobel... Takže ne, role virtuální reality coby vynálezu, který promění každé srdce z kamene v mozek Johna Lennona, se dosud nepotvrdila – neznamená to ovšem, že úvahy o empatii ve VR jsou úplně mimo.
Profesor ze Stanfordské univerzity Jeremy Bailenson, autor knížky Experience On Demand: What Virtual Reality Is, How It Works, and What It Can Do, studuje ve své laboratoři vztah mezi virtuálnem a empatií už patnáct let a nedávno o něm napsal zajímavý článek pro magazín Wired, kde celou věc rozkrývá trochu jinou terminologií: virtuální realita není stroj na empatii, píše, ale na prožitky – a prožitky jsou to, co může vést k empatii. Pro příklad sám doporučuji vyzkoušet si na virtuální realitě třeba pro Playstation 4 virtuální verzi hry The Last Guardian – garantuji vám, že jakmile strávíte pár desítek minut ve společnosti svého obřího zvířecího fantasy kamaráda, který je ve virtuálnu velký jako náklaďák, probudí se ve vás taková fontána empatie, že budete ochotni za tu příšeru z jedniček a nul ochotni obětovat své vlastní nevirtuální morče (protože z morčete na vás na rozdíl od fantastického obřího kočkopsopanteroptákodraka s křidélky na zádech nesněží roztomilá virtuální pírka, když vás překročí). Něco na úrovni empatie se ve virtuální realitě přece jenom děje – co přesně to je, těžko říct, ale vědci v čele s Bailensonem už dokázali přijít kupříkladu na to, že to funguje mnohem lépe, když se člověk ve virtuální realitě nejen rozhlíží (jako třeba ve zmíněných Clouds Over Sidra), ale sám v ní kupříkladu pohybuje předměty z místa na místo; profesorův tým učinil zajímavý pokus, kdy pokusným lidem ve virtuálnu přivodil zážitek toho, jaké je být barvoslepý. Ti, kdo v experimentu s virtuálnem interagovali, se ze zážitku takřka hroutili a poté, co virtuální realitu opustili, byli mnohem víc zapáleni pomáhat a asistovat barvoslepým lidem. Přitom ale profesor Bailenson dodává, že i rozhlížení hlavou v takových Clouds Over Sidra budí v člověku více empatických emocí, než kdyby na to samé jen nehnutě civěl na monitoru.
Zdá se tedy, že čím víc sebou člověk ve virtuální realitě pohne, tím víc jím pohne i virtuální realita.
