Na náměstí Jiřího z Poděbrad se konají kromě farmářských i vánoční trhy. Je již tma, když vidím pána, který si pravděpodobně vylepšil náladu několika svařáky, jak se motá se stromkem v síti centrální ulicí. Působí komicky. Najednou padá. Naštěstí, pro něj, na své zavazadlo. Když po mnoha pokusech stojí opět na nohou a sbírá stromek ze země, je již napůl ze svého síťového vězení. Po dalším pádu je jeho smrček volný celý. Kymácející pán se snaží dostat stromek zpět do síťky. Bohužel rve do sítě strom špičkou. Je to skvělá podívaná. Připadám si, jako když v přímém přenosu vidím Charlieho Chaplina nebo někoho z jeho následovníků. Po několika marných pokusech pán smrček odhazuje, bere síť do ruky a spokojeně se motá směrem k svému cíli. Jeho máchnutí rukou mám pořád před očima. Doba adventní, tedy předvánoční, má pro mě nádech tajemna a kouzla.
Ani já nejsem na koupi svého stromečku dvakrát pyšný. Hlavně ať je vysoký až ke stropu a ať to je jehličnan. Volím si k jeho obstarání tržnici na Pankráci. Daří se mi vybrat pěkný a rovný strom.
Táhnu ho na parkoviště, opírám o auto a usedám na místo řidiče. Otáčím klíčem v zapalování a pouštím topení. Venku mrzne a chci mít na cestu domů teplo.
Zmáčknutím k tomu určených tlačítek stahuji všechna okna tak, abych jimi mohl prohazovat klubíčko, které mám připravené na uvázání stromku. Vyndávám z vozu deku a rozprostírám ji na střechu. Na ni s vypětím pokládám tu pichlavou kládu. Vycentruji strom na střeše a uvazuji na spodek kmene konec provazu. Ten pak prohazuji zadním okénkem směrem dopředu. Křížem se snažím ukotvit stromek tak, aby mi při jízdě nespadl a neohrozil jiné účastníky provozu. Po posledním prohození a finálním uzlu si, zima nezima, sedám na kapotu a z pocitu dobře vykonané práce si zapaluji cigaretu. Myslím na to, jestli se mi ten obr vejde do výtahu, nebo jestli ho budu muset do sedmého patra vláčet po schodech. Z té představy jsem celý zpocený. Beru za kliku od auta. Dveře se ani nepohnuly. Prohrabuji v rychlosti kapsy, jestli nenahmatám klíče. Slyším přece motor. Vrní a k tomu hučí klimatizace. Už je mi vše jasné. Motouzem jsem přivázal nejen stromek, ale i dveře k autu. Prokřehlými prsty se pokouším rozvázat uzlíky. Dal jsem si na nich pořádně záležet. Ani jeden z nich není ochotný povolit. Prostě nejsou s to mi to nějak ulehčit. Natahuji se do auta pro nůžky. Stříhám jako zběsilý podél všech dveří. Teprve teď mě napadá, že stačilo uvolnit dveře pouze u řidiče. U nich dělám poslední šmik. Stromek se na střeše zavrtí. Ještě ty, pomyslím si a sedám si znovu na kapotu. Poté, poučen, otevírám všechny čtyři dveře a zbytkem klubíčka stromek opět upevňuji. Drží pevně a velmi lehce se mi sbírá klubko z auta. Když jsem ho před tím vyndával okénkem, měl každý, kdo by mi chtěl dát pětadvacet, bezpočet možností. Přijíždím k domovu. Do výtahu jsme se vešli oba.
Dostávám pochvalu od manželky, jak krásný stromek donáším domů. Nevím, jak je na tom onen pán. Možná že na Štědrý den budou mít doma ozdobenou síťku nebo kaktus.
