NP č.504 > KulturaJen tak se narodit nerodičůmDarek Šmíd

Ani množství nových forem rodičovství v dokumentu Nerodič nezaručuje, že být rodič je sranda.

V novém filmu dokumentaristky Jany Počtové Nerodič je scéna, v níž lesbička, toužící po dítěti, čeká na semeno, které ze sebe za dveřmi dostává potenciální otec jejího dítěte masturbací. V tu chvíli už je celkem jasné, že snímek navzdory názvu nebude hipsterskou oslavou toho, jaká je pohoda být bezdětný; naopak, ohniskem zájmu Nerodiče je spektrum různorodých forem soudobého rodičovství. Máte tu občas rozhádanou „patchworkovou" rodinu s dětmi mnoha otců; svobodnou matku vklíněnou mezi výchovu dítěte a tlak své vlastní matky; iluzí zbaveného otce s dcerou ve střídavé péči; ženu, která sama adoptovala dvě děti... a také dobrovolně bezdětný manželský pár, který tu jako jeden z mála působí, jako že žije v takřka dokonalém blahu.


Je ironií Nerodiče, že pokud bych si chtěl z lidí na plátně vybrat někoho, komu bych svěřil do péče vřískající nemluvně, byli by to právě ti dva zapřisáhlí nerodičové; mnozí ostatní na mne ve filmu působili, jako že se s pořízením plodu lásky přepočítali a jediné, co jim potomstvo přináší, je churchillovský koloběh „plenky, pot a slzy".


Jenže co já o tom vím; manželství je mi blízké jako kurz uruguajštiny a z dětí mám jen o něco menší hrůzu než ze smečky vzteklých šakalů. Bylo načase se zeptat režisérky filmu Jany Počtové, zda jsem to vůbec pochopil správně – totiž že i většina novodobých rodičů na plátně jsou ve smyslu rodičovské kompetence spíš „nerodičové". Odpověď zní: ne tak zcela.

 

Pokud bych si chtěl z lidí na plátně vybrat někoho, komu bych svěřil do péče vřískající nemluvně, byli by to právě ti dva zapřisáhlí nerodičové.

Hledá se model rodiny pro 21. století

„Chtěla jsem ukázat, že jsme se dostali do určité doby a situace, kde jsou vztahy definované nově a mnohdy zcela jinak, než je známe; a tam, kde máme nové varianty, máme i nové chyby, kterých se můžeme dopouštět," říká mi dokumentaristka k námětu filmu, jímž jsou novodobé formy rodičovství; odtud ten „nerodič" – netradiční rodič. Což je možná i zdroj pocitu úzkosti, který mne doprovázel po podstatnou část stopáže; člověk vidí na plátně nové koncepty, nad nimiž už se neklene žádný zastřešující model tradiční rodiny s patriarchou v čele. „Tenhle život už není tak nalajnovaný," říká Jana Počtová; jde o redefinici rodiny na zelené louce – jasně že nikdo přesně neví, jak na to. Podívejte se na vesmírnou loď Enterprise, která „odvážně vyráží tam, kam se dosud nikdo nevydal" – nerodičové v dokumentu Jany Počtové jsou právě takoví pionýři; není divu, že občas narazí do skály; nebo do sebe samých. Ano, bezdětný pár má ve filmu největší pohodu; funkční model nové rodiny však najdou jen ti, co do toho skočí po hlavě – a znovu a znovu si přitom nabijí kokos. Je signifikantní, že nejfunkčnější rodičovský pár tvoří ve filmu nakonec právě dvě lesbičky ze zmíněné scény s naservírovaným semenem.

 

Tradiční, či netradiční rodič?

Demografická křivka padá a heterosexuální manželství má šanci rozvodu tak padesát na padesát; ale v Nerodičovi to budou zřejmě právě potomci dvou matek, kdo bude mít ze zúčastněných největší možnost poznat harmonickou, milující rodinu. Obnáší to sice muže redukovaného na dárce genetické informace... ale také to přináší největší naději: totiž že právě ten nejnetradičnější nerodič spasí smysl rodiny.

 

Nerodič, premiéra: 21. 9. 2017,
Bontonfilm


autor / Darek Šmíd VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA
celý archiv