Byl to film Matrix, kde zazněla ikonická slova pro každého sídlištního poustevníka: „Neo, dříve nebo později pochopíš, tak jako jsem pochopil sám, že je rozdíl mezi tím cestu znát, a po té cestě kráčet." Hacker Morpheus zde definoval základní bojový postoj každého obyvatele sídlištní zástavby: to, že je tam chodník, ještě neznamená, že po tom chodníku budeš chodit.
Po chodníku se na sídlišti přece nechodí. Na sídlišti se chodí po bahnitých cestičkách, vyšlapaných MEZI chodníky. Chodník je základní linie, po níž by se měly podle architekta přesouvat lidské jednotky sídlištních obyvatel z bodu A do bodu B, jenže lidské jednotky mají v krvi neustále bublající instinkt: hacknout základní linie, penetrovat vytyčené mantinely, zohýbat přímky a vyšlapat si vlastní křivolaké cestičky. Vyrůstal jsem na karlovarském sídlišti Čankovská a mám prostou teorii o tom, co k vyšlapávání cestiček nás, sídlištní domorodce, vede. Je to ta instinktivní snaha vykroutit se ze zajetí striktních geometrických tvarů, v nichž jsme na sídlišti uzavřeni od rána do večera: z přímek panelových svárů a kolmic domovních rohů, z rovnoběžek sídlištních bloků a kvádrů a krychlí našich železobetonových příbytků.
Prefabrikovaný panel mezi obývákem a ložnicí nepřelezeš, nepřeskočíš; budeš se na něj dívat od jara do zimy a v uších ti přitom budou znít slova zenového mistra Alana Wattse o tom, že zprohýbaná, skrz naskrz zašmodrchaná příroda stojí proti čistým liniím našich habitatů v přímém rozporu. V radikálně nalajnovaném sídlišti, kde chodíme chodbami doprava a doleva, výtahem jezdíme nahoru a dolů (a ano, výtah, který jezdí domem i horizontálně, už je uváděn do praxe v komplexu Tower of Light v německém Rottweilu) a cestičku z toalety k ledničce a zpátky zvládáme poslepu jako myška na klíček, tak právě tady na nás volá absťák po hacknutí systému, jen co vylezeme z baráku. A tak si vyšlapáváme cestičky v trávě.
Hned vedle našeho paneláku někomu upadl panel, a kam dopadl, tam zůstal.
A děláme i spoustu jiných věcí. Hned vedle našeho karlovarského paneláku po výstavbě někomu upadl obrovitý panel, a kam dopadl, tak také zůstal. Zarůstal trávou a nikdo se mu nepodivoval – pro nás coby pro sídlištní děcka byl panel orientačním bodem, o jehož stěnu jsme hrávali „hovnometíka" (ten, kdo nezvládl odkopnout odražený míč, byl H., pak O., pak V. a tak dále). V terénu neustále morfujícího sídliště jsme hráli i jiné hry: když naše sousedka vyskočila z okna a dopadla na nohy, hráli jsme kuličky v důlcích, které tam vyhloubila patami. Hra čeká na striktně vybudovaném sídlišti vůbec za každým rohem: trvale zatopený pozemek na sídlišti v pražských Strašnicích za mrazů slouží dětem jako – byť trochu zelenavé – kluziště.
Všechno tohle hackování splňuje pro sídlištní řád definici perverze, pokroucení „normálu"; ale není snad, jak psal kdysi Sigmund Freud, perverze naší základní vrozenou vlastností? Není snad přirozené cokoliv, co je fyzicky proveditelné, jak pravil irský satirik Richard Brinsey Sheridan? Není snad bílé sídliště s pravoúhlými rámy nakonec jen panenské plátno, na němž má umělec v každém z nás rozšplíchnout pollockovskou čmáranici svého sídlištního života – a zdaleka s tím neskončit u graffiti na stěně mezi sklepením a garáží?
Zůstávám věrný sídlištím, a tak dnes na pražském Proseku každý den sleduji parkování tzv. „na strkačku", kdy automobily parkují ve dvou řadách: druhá řada, blíže středu silnice, zůstává odbrzděna, aby majitelé aut v první řadě u chodníku mohli odstrkáním vozů vyparkovat. Na místě je víra, že stejně jako se na improvizované, vyšlapané chodníčky v trávě často po pár letech vyskládá zámková dlažba, tak se i dvouřadé parkování stane základem pro nový model víceúrovňových parkovišť, která nám nakonec dosáhnou do 12. patra a zatemní slunce.
Protože tohle je pro mě sídliště: železobetonová kostra pro organismus z masa a kostí, který jeho základní rámec prorůstá, rozrůstá a přerůstá. Nevím, jak to dopadne. Ale rozhodně to bude dílo.
