Podle statistik pražského dopravního podniku je nejzatíženější stanicí metra I. P. Pavlova, kudy denně projde přes 118 tisíc lidí. To je zřejmě nepředstavitelný zážitek pro někoho, kdo je plachý a lidí se spíše straní. I takoví lidé prodávají Nový Prostor. Ať už plaší, nebo ti průbojnější, všichni se shodují na jednom: nejhorší je při prodeji NP lidská lhostejnost. „Já nepotřebuju, aby si ode mě koupil časopis každej, kdo jde kolem," svěřoval se mi nedávno prodejce Olda z Vltavské, „mně stačí, když mi lidi odpovědí na pozdrav, kývnou hlavou nebo se usmějou." Tahle věta nás vyprovokovala k akci. Vzali jsme foťák a diktafon a kousek od I. P. Pavlova, na náměstí Míru, našli sympatického prodejce NP Miloše. Tomu předchází pověst extrémně komunikativního člověka, který by „výrobu a údržbu" mezilidských vztahů mohl vyučovat. Je na něm vidět, že ulice je jeho živel a že pro pouliční obchodování má vysloveně talent. I když nevydělává statisíce, je v podstatě spokojený.
Strážníci se mě denně optají, co je nového. jsem taková jejich místní spojka.
Časopis prodává na obou stranách tramvajových zastávek a znají ho úplně všichni místní prodavači. „Protože při prodeji spíš mezi lidma chodím, holky z obchodů hned vědí, že jsem tady." Miloš zná prodavačky jménem a ví, kdy která bude v práci. Ať už je to cukrárna, květinářství, nebo stánek s hotdogy. „Já znám nejenom ty prodavačky, ale i majitele těch stánků a obchodů," směje se a k našemu údivu bez váhání přiřazuje jednotlivým provozovnám jména vlastníků. To nás přivádí k otázce, jak dlouho tady vlastně prodává. „Jsem tady něco přes rok," říká Miloš a pohledem zabloudí k nedalekým lavičkám v parku před kostelem. „Á, támhle sedí paní Helena. Vždycky, když je venku, poznám, že bude hezky. Je to moje rosnička." Hned nato se z útrob stánku s květinami vykloní zrzavá prodavačka a volá: „Dneska mě ten váš prodejce ale zlobí. Ráno slíbil, že mi dojde pro vodu do konví, a ještě tam nebyl. A jsou dvě odpoledne!" Miloš nám vysvětluje, že se holkám nabídl chodit pro vodu do protější cukrárny. Na oplátku si u nich může nechávat věci, když si jede na výdejnu pro časopisy. „Každou chvíli je taky tahám z průšvihu. Mají dveře zvenku na kouli, a když si je zabouchnou, lezu tím úzkým prodejním okýnkem dovnitř. Je to skoro na denním pořádku." Kromě prodavaček zná Miloš i místní strážníky. „Jsem taková jejich spojka," říká. Ptají se ho, co je nového, kdo se dneska opil a ve kterém křoví se válí. Mají v něm svoje prodloužené oči, díky kterým je na náměstí Míru klid. „Znám se samozřejmě i s místníma bezďákama. Jednou se mě ptali, jestli bych jim nedal na benzin. Ptám se: A vy máte auto? A voni, že na víno, tak jsem je poslal prodávat Novej Prostor, načež někam poslali oni mě..." rozřehtá se a provozní teplota jeho vyprávěcích schopností už se přímo vaří. Stáčíme hovor na vztahy s jeho zákazníky. Miloš má zhruba 150 pravidelných kupujících. „Jestli chcete být úspěšný, musíte s těma lidma umět promluvit nejen o Novém Prostoru, co v něm je a kolik stojí. Musíte taky umět říct: Teda paní, vám to dneska sluší ještě víc než včera. Ideální přístup je, že se s někým zapovídáte a časopis mu prodáte mezi řečí,
že si toho vlastně skoro nevšimne.
