Chápu, že je několik druhů Lásky a je jen na našem posouzení, která Láska je špatná a která ne... Moudří muži mi během rozhovoru na toto téma říkali, že špatná Láska se jmenuje Závislost, ale na toto téma si napíšeme později...
Láska má mnoho podob, třeba každý z nás zná Lásku k rodičům, podvědomě člověk miluje něžnosti, cit, jemnost... Ale to vědomí po nás šlape... Když jsem začal chodit s první dívkou svého života, zjistil jsem, že podle mojí společnosti budu větší chlap, když si zajdu s nimi do hospůdky a při nelibosti mojí přítelkyně si mám sjednat fackou doma pořádek. Společnost jsem vyměnil, koupil domů květinu, napsal verše, přišel jsem ve správný čas z první práce domů a dodnes vzpomínám na nezapomenutelný večer...
Přišel jsem na to, že člověk může milovat kromě druhého člověka i třeba vzdělání... Šťastný člověk, který studuje to, co miluje, nebo pracuje tak, aby mohl mít radost, že svou prací dělá radost...
Láska má i druhou stranu mince – Nenávist, Žárlivost... Podle mého názoru je Nenávist jen jiná forma pozornosti a Žárlivost jen jiná forma nedůvěry... V jednom rozhovoru s dívkou mi bylo řečeno, že když si v mozku dovolím myšlenku nevěry od partnerky, tak jí vlastně snižuji v morálním kreditu na pozici dívky veselé v rozkroku a ne na milující partnerku...
Člověk může být jakkoliv postižený na těle nebo na duchu, ale nikdo z nás nikdy není postižen na duši... Třeba se naučit ve chvílích samoty žít jen sám se sebou, vnímat slunečný den citem a ne negací... Co takhle příklad naprosto hluchého skladatele hudby ??!! Když má onu hudbu v srdci, dokáže napsat skvělou a nádhernou symfonii, kterou sice nikdy neuslyší a „jen" uvidí to nadšení v lidech, kteří přišli do divadla... Já mám rád svoji práci a tak, ale jednou se i stalo:
Kdypak jsi to prošla na mém prodejním místě,
to já nevím, nemohu říct bez pochyb tak jistě,
jen si pamatuji, že jsi prošla, proběhla okolo mě,
a byla jsi krásná, ladilo Ti všechno tak nádherně,
od té doby chodím Prahou a fotku Tvou v mysli mám,
zlehka něžně Tě obejmu a na tvář Ti pusu dám,
TAK STRAŠNĚ bolí procitnutí s vědomím, že jsem sám,
TAK STÁLE chodím Prahou a fotku Tvou v mysli mám,
jsi krásnější a krásnější, než kdo si představit může,
jak Tvá přízeň a Láska musí navždy potěšiti muže,
chodím si Prahou, hledám Tě a beznadějí přijde chvíle,
sednu si tiše na chodník a Smutkem nasadím černé brýle,
aby nikdo nezahlédl, náhodně neviděl, že samotou pláču,
vybavím si fotku Tvou a radostnou nadějí zase skáču,
STÁLE chodím Prahou a ve výloze vidím, kdo vlastně jsem,
jen malý, ošklivý, chudý a čestný zoufalec s Prostorem...
Chodím si Prahou a hledám Tě pro nabídku Prostoru potěšení,
to je můj časopis, nad něj nikde vážně lepšího není,
chodím si Prahou a jen Tvoji fotku v mysli mám,
chodím si Prahou a jsem tak moc a strašně sám...
