Během loňských debat o chystané novele zákona o pohřebnictví lobovala Asociace soukromých pohřebních služeb ČR za zákaz papírových rakví – prý se mohou rozmočit, po pobytu v chladírnách mohou jít hůř zavřít a vlastně jsou i neekologické. „Všechno je to jenom konkurenční boj,“ kroutí nad těmito připomínkami hlavou Josef Menoušek, který ekologické rakve vyrábí už od poloviny devadesátých let. Používá pětivrstvou vlnitou lepenku vyztuženou dřevěnou kostrou, k lepení pak obilný dextrin nebo škrob. Rakve jsou natřeny vodou ředitelnými barvami, pokud ale klient chce přiznaný materiál, jsou k dispozici i rakve à la krabice z Ikey. Právě minimálně pětivrstvé rakve mají být používány i podle představ ministerstva pro místní rozvoj, které novelu připravilo. Podle Manouška je nelze používat do hrobky, naopak se dobře hodí při pohřbu do hlíny – rychleji si na ně sedne zemina a příroda začne okamžitě pracovat. Je ale ekologičtější kremace, nebo klasický pohřeb? U pohřbu do země může být problém s látkami používanými při balzamování, komín krematoria zas může do ovzduší vypouštět třeba rtuť ze zubního amalgámu.
A po obřadu je tu ještě další obal, kterému se vyhnout nedá, plastová urna, ve které popel vydávají pohřební ústavy. Dál už to jde bez něj. Třeba na novém „zeleném“ hřbitově Les vzpomínek v pražských Ďáblicích člověku vykopou důlek pod jeho oblíbeným stromem. Stačí zahrábnout a s popelem si poradí kořeny. Konečně bez obalu.
