Musím totiž přihlížet k lokálním tradicím a zvykům, respektovat kulturní rozdíly. Zvážit otázky ekologické a dokonce vzít v potaz dietetické zvláštnosti zúčastněných aktérů. To vše citlivě a politicky korektně. Spor se řeší konsenzuálně, v přátelské atmosféře, každý dostane hlas. Já přitom kopu za svého psa, producenta onoho hovna, a hájím její přání kadit, kde se jí zachce. Když jsme na výletě, obvykle zvolí les či louku. Ve městě padne volba nejčastěji na park a sem tam nějaké ty kočičí hlavy.
Onen spor začal s prvním jarním výletem. Pes Bé byla tak rozvrkočená, že hned po exitu z auta udělala bobek na hranici lesa a travnaté cesty. Pasažérka El se jala bobek uklidit do pytlíku s nápisem – Pomozte nám udržet městskou část Prahy 3 čistou. Tím komplikace začaly. Jak známo, brdští domorodci jsou se svojí přírodou natolik semknuti, že lesu, zvířatům i jejich výkalům nechávají volnost. Kdo to kdy viděl, aby se tu něco pytlíkovalo. Tradice ctím, chovám se jako brdský domorodec. Stejně tu není koš. Kde není koš, není ani pytlík, to je přece jasné.
Stojíme nad hovnem mizejícím v papírovém obalu, který sem připutoval až ze Žižkova. Nemá tu co dělat, skřípu zubama, a dokonce se slyším, jak zvyšuju hlas: „Hovno do Prahy nepovezu! To je horší než vozit dříví do lesa! A nepřibližuj se k mému autu! A kdyby tu byli divocí vlci, taky bysme tu běhali jako šílenci a sbírali výkaly a vozili je do Prahy? Ne opravdu mě nezajímá, že se papír rozkládá pomalu! A jak to myslíš, že ten pytlík v tom lese vypadá blbě? No jasně, že v něm vypadá blbě, když tam nepatří. Nech to hovno na pokoji, vysyp ho zpátky. A ten pytlík už proboha někam zahoď!“ Jedeme domů. Je ticho. Přemýšlím o vlcích, medvědech, psech a lidech. O hovnech nespoutaných a o hovnech zabalených. V autě něco zapáchá.
