Ve slovech bývají zakletá kouzla. Někdy mají moc zastavit čas nebo změnit běh dění. Někdy vzbudí hněv, jindy dovedou uspat děs a hrůzu. Některá slova se v řeči používají už od pradávna, jiná jsou kometami, které zazář í, aby zanedlouho vymetala leda propadliště histor ického slovníku. Někdy jsou také na první poslech jasná jak dobře mířená facka, když se ale začneme ptát, nastane zmatek. Třeba v tom, koho má taková facka zasáhnout. Pokud se tedy shodneme na tom, že je to opravdu facka, že třeba právě neposloucháme jen hloupého fracka, který i abecedu zpacká…
Sluníčkaření
Jednou z takových slovních komet je i slovo „sluníčkář“. Jedná se o specif icky český termín (angličtina už po několik dekád zná slovo do-gooders, významové ekvivalenty bychom našli i v jiných jazycích), jehož četnost se rozšířila v souvislosti s nárůstem počtu do Evropy přicházejících uprchlíků. Používají ho ti, ve kterých současná migrace vzbuzuje nelibost či obavy a rádi by, aby zdejší státní útvar patřil výlučně lidem, kteří se nazývají Čechy. Jako sluníčkáře častují své odpůrce.
Ač mohou být důvody neodmítání uprchlíků různé, Slunce s nimi bude mít skoro jistě málo co společného. Nabízí se tedy otázka, komu a proč vlastně odpůrci migrace spílají?
Podle hojně citovaného článku Kdo je sluníčkář? uveřejněného mimo jiné na ultrapravicovém webu Zvědavec jsou sluníčkáři lidé, pro které jsou všichni migranti přicházející v současnosti do Evropy výhradně Syřané. Sluníčkáři také nevidí žádnou spojitost mezi islámem a islámským terorismem, nikdy neuznají, že multikulturalismus selhal, jsou zkrátka nemocní virem politické korektnosti. Obecná shoda panuje také v tom, jak se chovají a vypadají – poctivý sluníčkář by měl mít batikované či manšestrové oblečení, korálky, pokud jde o ženu, tak zaručeně neholené podpaží. Živit by se měl doma pečeným chlebem a biopotravinami, které hravě zaplatí, protože za své sluníčkaření pobírá jako zaměstnanec neziskové organizace horentní sumy ze státní pokladny.
Kde jsou?
Když Bushova administrativa zahajovala v roce 2003 operaci Irácká svoboda, odůvodňovala invazi skupiny vojsk pod vedením USA existencí důkazů, že Saddámova diktatura disponuje zbraněmi hromadného ničení. Ani s postupujícími boji a rostoucím počtem mrtvých na všech stranách se však žádné takové zbraně neobjevovaly. Tehdy se v angloamerické společnosti a médiích začali nejrůznější lidé v těch nejnečekanějších souvislostech či třeba jen tak mezi řečí ptát překvapených reportérů na jednoduchou otázku: „A kde jsou ty zbraně hromadného ničení?“ Poukazovali na to, že politici ve snaze ospravedlnit své jednání lhali. Dozvuky amerického tažení za svobodnou ropou pociťují obyvatelé tamního regionu dodnes.
I v realitě, kterou nabízí střední Evropa současnosti, bychom si mohli klást podobné otázky. „A kde jsou tu ti uprchlíci?“ dalo by se třeba začít, až se zase odehraje policejní operace zaměřená na vytahování uprchlíků z děr, při které tisícovka nasazených policistů nenajde ani jediného (květnová policejní akce Koridor). „A kde jsou vlastně ti sluníčkáři?“ mohli bychom pokračovat vzápětí a vzhledem k uvedeným absurdním charakteristikám by snad ani nebylo třeba čekat na odpověď. Podobně jako výčitka politické korektnosti vyvolávaná do prostoru, kde žádní korektní nejsou (viz NP 475), je i sluníčkářství spojené s uprchlictvím zmateným pojmem řídkého obsahu (pokud vůbec nějaký obsah má).
Od rázného odmítnutí prázdné rasistické nálepky však nemusí být daleko k bohorovnému pocitu morálního vítězství. Domnělá jistota vlastní moudrosti, dobroty a správnosti, jež navrací světu řád příběhů s dobrým koncem, bývá opojná. Nemůže ale být i v nespravedlivé a tupé karikatuře zachyceno něco podstatného?
Sluníčkář 2.0
Nemáte rádi konflikt a věříte v lidskost? Co když ale někdy pravda a dobře zacílená nenávist zvítězí nad lží a slepou láskou rychleji, než řeknete free hate. Sluníčkář je demaskován, přichází sluníčkář – ten, který nechce vidět omezenost, bídu, hlad a zmar. Ten, který se děsí cizí i vlastní agrese a nenávisti, tak přirozených emocí patřících k životu. Ten, kdo před pohřbenými nadějemi a vším, co nezapadá do světa, kde všechno dobře dopadne, odvrací tvář. Ten, který nikdy nezvýší hlas, protože slušnost především. Jenže paprsků štěstí, spokojenosti a jednoduchých řešení se šťastným koncem není osm miliard a na někoho se tak vždycky nedostane.
„Slušnost! Dobro! Štěstí! Normalita! Lidskost!“ artikuluje s dunivou uhlazeností nově zrozený uzurpátor pravdy, který ve svém spravedlivém tažení nevidí a neslyší svět kolem a vlastně ani sám sebe – jak taky, když veškerou energii spotřebuje na to, aby nemusel vidět nemilé a nežádané, případně na úsilí osvítit každého, kdo je na dohled. Kdo se ozářit nenechá, může si spolu s Františkem Gellnerem povzdechnout „za všechny dary přírody, za vhodná krupobití a za hesla pokroku, svobody, jichž možno zneužíti“, nebo taky může posbírat zbytky kuráže a zkusit pocuchat uhlazeným frázím fazónu.
