Trestný čin hanobení republiky a jejích představitelů není jen záležitostí komunistického režimu, jak by se jeho pamětníkům snad mohlo zdát. Za urážku hlavy státu jste mohli jít sedět jak za císaře pána, tak za Husáka, ale i za tatíčka Masaryka. Teprve polistopadový režim s tímto přežitkem skoncoval a říct nahlas v hospodě „Havel je vůl“ už nic neznamenalo. Přestože se ještě nezavírá za placku „Miloš mi prdel“, nová úprava zákona o přestupcích nás vrací do předrevolučních časů, neb za zneuctění autority strážníka či státního úředníka nám může hrozit pokuta.
Náš každodenní tyjátr
„Císař je nahý!“ vykřiklo malé děvčátko, ještě nenavyklé společenským konvencím, k nimž patřila úcta k autoritám, včetně autority nejvyšší, děvčátko, které se jako jediné nezdráhalo přede všemi prohlásit nahlas pravdu, zatímco se císař slavnostně a zcela nahý promenádoval před očima poddaných dvořanů a měšťanů, předstírajících obdiv k jeho neexistujícím šatům. Dospěláci se už naučili, že ctít císaře, nebo alespoň úctu předstírat, je pro ně výhodnější. Pohádka Hanse Christiana Andersena vypráví, jak se císař nechal napálit falešnými krejčími, kteří mu naslibovali ušít nejbáječnější šaty, neviditelné pro hlupáky. Císař ani nikdo jiný nechtěl být za hlupáka, a tak se všichni nechali vlákat do hry, v níž podvodníci předstírali práci, aby hrabali peníze, císař předstíral moudrost – a dvořané předstírali obdiv. Celá hra, založená na smluvených společenských rolích, spočívala v tom, že herci hráli divadlo. Jen malé dítě se hry neúčastnilo, nevědělo, proč by mělo něco předstírat.
Americký sociolog Erving Goffman ve své knize Všichni hrajeme divadlo z roku 1959 ukazuje, jak se lidé při výkonu svých společenských rolí snaží reprezentovat sami sebe a působit tak, aby u ostatních vyvolali kýžený dojem. Andersenova pohádka geniálně zachycuje přesně ty momenty lidských vztahů, v nichž se proplétají moc, společenské postavení, přetvářka a cynismus. Právě podvodníci dokázali spletitou síť těchto vztahů chytit za její achilovku a nevinné dítě vše už jen dokonalo. Nahý císař budící falešný dojem najednou dohrál svou roli a všichni statní s ním. Hra skončila.
Král slunce vynašel kult
Francouzský král Ludvík XIV., proslulý jako Král slunce, je symbolem evropského absolutistického vládce a zakladatelem moderního kultu panovníka. Starověké monarchie – od egyptské po římskou – ztotožňovaly panovníka s bohem. Po nástupu křesťanství jako státního náboženství Římské říše zůstaly tyto role až do středověku rozděleny a zástupcem boha na zemi se stal papež. Rostoucí moc evropských národních monarchů však začala v raném novověku konkurovat moci církve a nejsilněji se tato síla panovníka světského státu projevovala právě ve Francii. Papež sice nadále zůstával oficiálním nejvyšším božím služebníkem, Ludvík XIV. se mu však mohl vyrovnat.
Středověcí králové bývali panovníky často podle jména – z jedné strany papežovi vazalové, z druhé strany reprezentující zájmy šlechty jako celku, která však na svých panstvích vládla samostatně. Teprve Ludvík XIV. vytvořil centralizovaný systém státní správy, v němž šlechtu nahradila byrokracie, a lavíroval mezi aristokracií a vzmáhajícím se měšťanstvem. Tato konstelace Ludvíkovi umožnila získat absolutní moc, jejímiž symbolickými atributy se staly nejen tradiční žezlo s jablkem a koruna, zámek ve Versailles a pompézní slavnosti, ale také kult osobnosti. Ludvík XIV. se stal něčím jako novověkým faraonem, tančícím celý pozlacený s paprsky na hlavě, čímž symbolizoval boha Slunce.
Král se tě dotýká, král tě uzdravuje, zněla zaklínací formulka audiencí, při nichž venkované obřadně přistupovali k panovníkovi, aby se jich dotýkal, ve víře, že je obdařen kouzelnou mocí. Podle francouzského historika Marka Blocha tato původně pohanská víra přetrvala do křesťanské éry a vplynula do systému lidových náboženských představ a liturgie a Ludvík XIV. dokázal tyto vlastnosti lidové kultury využít ve svůj politický prospěch a upevnit světský kult vlastní osobnosti. Tento novověký světský kult se stal předobrazem panovnických kultů všech ostatních evropských monarchií a v sekularizované post-osvícenské společnosti přetrval v podobě kultu hlav států, ať už monarchů nebo prezidentů. Paradoxem postosvícenské éry je kult osobnosti autoritářských diktátorů ve dvacátém století a v depolitizované podobě kult rockových nebo popových hvězd. Lidová víra v magickou sílu mocných nebo slavných osobností přežívá, jen v různých podmínkách nabývá různých podob.
Za urážky majestátů
Kult panovníků či prezidentů byl ovšem spojen také s trestem za urážku jejich majestátu, jehož přísnost se zmírňovala teprve postupně. S tím, jak se přímé, brutální formy výkony moci postupně měnily v nepřímé a sofistikovanější, můžeme také sledovat proměnu forem kultů i trestů za jejich urážku. Nejkrutější starověké státy, degradující člověka na úroveň otroka, trestaly urážku majestátu smrtí, neboť byla současně urážkou boha. Trest smrti hrozil i ve středověku, přestože panovník již s bohem ztotožňován nebyl.
Veřejnému uctívání se těšili též císaři habsburské monarchie, která trest za urážku Jeho Veličenstva zmírnila na „pouhý“ těžký žalář na jeden až dva roky. Postavy prezidentů demokratických republik jsou de facto náhražky monarchů a fungují víceméně jako kompromis vůči lidu, jenž si za dlouhá staletí navykl mít v čele personu vyznačující se oficiálními insigniemi a ceremoniemi. Výjimkou nebyla ani role prvního československého prezidenta Tomáše Garigue Masaryka, požívajícího podobných poct jako jeho předchůdci. Prvorepublikový parlament dokonce schválil zákon, podle něhož se „TGM zasloužil o stát“, a Masaryk byl nazýván „tatíčkem“ a „prezidentem osvoboditelem“. Charakteristická byla také jeho vyobrazení při projížďkách na koni, jimiž imitoval panský styl těch, které revoluce v roce 1918 svrhla. Kult osobnosti TGM byl v prvních letech republiky podpořen také represí, když v roce 1923 vešel v platnost zákon na ochranu republiky, obsahující paragraf o urážce prezidenta, za kterou mohlo hrozit osm dní až šest měsíců žaláře.
Nic se nezměnilo ani za komunistického režimu, kult prvního dělnického prezidenta Gottwalda se navíc zvrhl do zrůdných podob Stalinova kultu, typického pro to, co bychom v tomto případě mohli nazvat autoritářskou diktaturou. Tresty byly dokonce zpřísněny: podle trestního zákona z roku 1950 hrozily za ublížení na cti či snižování vážnosti prezidenta republiky až tři roky vězení. Trestní zákon z roku 1960 tyto normy upravil do trestného činu hanobení ústavního činitele se sazbou až dva roky.
Události prvního výročí okupace v srpnu 1969 přinesly další razantní zpřísnění. Masová demonstrace na pražském Václavském náměstí 21. srpna byla policií a Lidovými milicemi brutálně potlačena a stala se záminkou přijetí takzvaného pendrekového zákona, podepsaného protagonisty obrodného procesu osmašedesátého – prezidentem Ludvíkem Svobodou, premiérem Oldřichem Černíkem a toho času předsedou parlamentu Alexandrem Dubčekem. Vůdčí osobnosti reforem, jež od srpna 1968 neustále ustupovaly tlaku Moskvy, v očích československé veřejnosti definitivně ztratily důvěru. Pendrekový zákon, respektive „zákonné opatření předsednictva Federálního shromáždění“, totiž po dobu své dočasné několikaměsíční platnosti legalizoval brutální jednání represivních složek vůči jakýmkoli projevům politického odporu. Zákon sice platil jen do konce prosince 1969, zkušenost násilně rozehnané demonstrace a strach z jeho uplatnění však celou společnost uvrhly do dvacetileté letargie, dnes známé jako normalizace.
Havel je vůl
Po sametové revoluci poslanci parlamentu paragraf o hanobení ústavních činitelů zrušili, zajímavý je však vztah mezi nově nabytou svobodou hlavu státu znevažovat a poctami, jimž se prezident nového demokratického režimu začal těšit. S rozpukem svobody slova bylo najednou možné kritizovat nejen prezidenta a další jednotlivé politiky, ale také společenský systém jako takový, což nebránilo Václavu Havlovi, aby navázal na kult „tatíčka“ a „osvoboditele“ Masaryka, včetně symbolických projížděk na koni.
Paradox nové doby spočíval v tom, že na rozdíl od první republiky jste mohli o Havlovi prohlásit, že je vůl, aniž přestal být kultovní postavou. Liberalismus totiž umožňuje dětem i dospělým vidět a otevřeně mluvit o císařově nahotě a současně zůstat v předklonu před jeho majestátem a předstírat úctu. Hra, kterou hráli poddaní v Andersenově pohádce, zde má zcela jiná pravidla. Majestát liberálního prezidenta nabývá tím větší autority, čím více smějí občané odkrývat nahotu, a výrok malého děvčátka zde ztrácí jakékoli kouzlo, jakýkoli podvratný význam, narušující chod celé hry. Naopak, chování malého děvčátka se v podmínkách liberalismu a politických svobod stává normou.
Poněkud jiná pravidla však nastoluje nový přestupkový zákon, schválený zatím poslaneckou sněmovnou, jenž obsahuje přestupek urážky úřední osoby včetně policisty, a to s pokutou až deset tisíc korun. Zatímco role prezidenta Miloše Zemana je ve společnosti rozpolcená – je kultovní figurou spíše pro lidové vrstvy, česká policie požívá pramalé přirozené autority. Nesystematická personální politika, mizerné vzdělání i výcvik policistů, kteří nezvládají nejen zásahy, ale ani běžnou diskusi s občany, budí většinou despekt. V současné historické situaci, kdy prožíváme krizi legitimity nejen polistopadového, ale celého globálního systému a sociálních konfliktů přibývá, se nový přestupek jeví jako zoufalá snaha vynutit si autoritu represí. Autorita, která se neopírá o schopnosti, však stojí na hliněných nohou. Policista vyžadující úctu takovým způsobem se podobá onomu nahému císaři a nezasluhuje nic jiného než zostouzení a výsměch.
Autor je student historie.
