Rukopis Bohumila Hrabala patří k nezaměnitelným. Zároveň však jeho dílo bývá často redukováno na milé hospodské povídačky. Svědčit by o tom mohl i výčet porevolučních adaptací Hrabalovy tvorby, který ve velké části sestává ze stále se opakujících titulů (Ostře sledované vlaky, Bambini di Praga, Obsluhoval jsem anglického krále…) – stejně jako výsledná podoba mnohých zpracování založená na snaze zprostředkovat svérázné poetično na úkor loajality vůči autorově celistvější existenciální koncepci.
Je zbytečné připomínat, že drtivou většinu svého života prožil Hrabal v ne zrovna jednoduché době. V díle autora, jenž jako podstatu svého tvůrčího přístupu zvolil „ostré sledování“ skutečnosti, se pochmurná stránka těchto dekád nemohla neodrazit. Duch doby, Hrabalovo intelektuální zázemí (jež utvářela i Kantova metafyzika či spisy vrchního pesimisty moderní filozofie Schopenhauera) a jeho pozorovatelství daly tvar literárnímu světu, který v sobě mísí sladkost s velikou hořkostí. A tak i autor scénáře k nejnovější hrabalovské inscenaci v Divadle v Dlouhé Miroslav Hanuš přiznává, že právě pro „ukrytou stálou tíhu“ nedokázal veškeré Hrabalovo dílo přelouskat. V tomto kontextu se celek představení jeví jako čestný kompromis.
VYPRÁVĚT A BÝT
Inscenace 407 gramů z Bohumila Hrabala je kompilací rozmanitých, především povídkových textů. Název byl údajně prostě odvozen od váhy scénáře a navazuje na prostředí, které rámuje scénické dění – sběrnu papíru. Potkáváme v ní postavy, které typově odpovídají hrdinům autorových povídek. Nejsou ovšem – až na dělníka Haňťu – ztvárněním konkrétních literárních vzorů. Vymezení doby, v níž se má příběh odehrávat, se jeví spíše jako pracovní náčrt: z odkazů na specifické reálie lze vyčíst, že se jedná o 50. nebo 60. léta. Ostatně o dění zde můžeme mluvit poněkud nadneseně: v průběhu jednoho pracovního dne, který inscenace zobrazuje, se toho vlastně tolik neudá. O mnohém však bude povyprávěno.
Po kompoziční stránce se inscenace Jana Borny a Miroslava Hanuše blíží kabaretu. Prolínají se v ní skupinové etudy s delšími monodramatickými pasážemi sem tam doplněnými živou hudbou. Zřetelně se přitom sází na vypravěčské charisma jednotlivých interpretů. Právě fenomén vyprávění funguje jako základní jednotící prvek. Má zde být nejen lišáckým způsobem podání delších literárních celků, nýbrž i určitým principem chodu zobrazeného světa. Pábitelé existují jen potud, pokud mohou sdělovat příběhy.
ÚŽAS A ROZPAKY
Umělecký tým Divadla v Dlouhé patří k těm, které se po léta klidného fungování dokázaly vypracovat k značné sehranosti a řemeslnému perfekcionismu. 407 gramů překypuje zejména kvalitou hereckého souboru. Specifický jazyk originálu je herci podáván citlivě, postavy působí důvěryhodně, hlušší místa scénáře se většinou úspěšně daří překrýt celkovou svižností projevu. Vynikají zejména Miroslav Hanuš jako Haňťa a Jaroslava Pokorná v roli bláznivé cirkusačky. Mile překvapí hostující Filip Cíl.
Problematičtější záležitostí je koncepce scénáře. Adaptované povídky ne vždy vzájemně souzní a některé monology působí zbytečně zdlouhavě. V neposlední řadě se těžko ubráníme dojmu nepůvodnosti uchopení látky. Neotřelé interpretace Hrabalova díla bychom zde hledali marně.
407 gramů z Bohumila Hrabala je inscenací, která pobaví a neurazí – ba, lze ji doporučit velmi širokému spektru diváků. Přesto dokazuje, že dílo tohoto velikého autora by si dnes skutečně zasloužilo odvážnější čtenáře.
Bohumil Hrabal a Miroslav Hanuš: 407gramů z Bohumila Hrabala, světová premiéra 29. listopadu 2014 Divadlo v Dlouhé
