Význam konference
je zásadní. Úkolem více než čtyřiceti tisíc
účastníků z řad zástupců vlád, ekonomické
sféry, vědců a neziskového sektoru bude shodnout
se na novém klimatickém režimu, který
by omezil emise skleníkových plynů natolik,
aby globální teplota do budoucna nevrostla
o více než 2 °C.
Pokud by k tomu totiž došlo, můžeme se těšit
na čím dál bouřlivější projevy počasí nebo
tání Grónského ledovce a také permafrostu,
při kterém se do ovzduší uvolní obrovské
množství oxidu uhličitého. Optimistický
scénář tvrdí, že když se klimatickou dohodu
podaří uzavřít a následně dodržovat, dojde
zhruba za 2–3 generace ke snížení emisí na
nulu. Pravda je ovšem taková, že od roku
1992, kdy byla přijata Rámcová úmluva
o změně klimatu, se situace přes všechny
možné konference, summity, úmluvy a sliby
pouze zhoršuje.
Do konce listopadu mělo bez ohledu na nedávné
pařížské atentáty na francouzských hranicích
vyrůst šest set kontrolních stanovišť. Podle
slov francouzského ministra vnitra Bernarda
Cazaneuve zamezí vstupu určitým osobám,
které by mohly narušit hladký průběh celé
akce. Ministr zahraničních věcí a prezident
konference v jedné osobě Laurent Fabius
k tomu diplomaticky dodává, že je Francie
samozřejmě přes všechna nezbytná opatření
otevřena participaci široké veřejnosti. Není
to ale tak docela pravda a francouzská vláda
si podle všeho velice pečlivě vybírá, koho si do
Paříže v souvislosti s konferencí pustí. Kromě
zpřísněné kontroly hranic se totiž začaly množit
také problémy se získáním víz, a to především
pro občany afrických států.
Po sérii světových konferencí o životním prostředí
v posledních dekádách, které potřebné
změny zdaleka nepřinesly, jsou obavy z naštvaných
demonstrantů pochopitelné, protože je
stále více lidí, kteří jsou ochotní protestovat
proti bezvýslednosti a marnosti podobných
jednání. Zůstává však otázka, kdo že je v tomto
případě onou závažnou hrozbou?