Češi kupříkladu prokazatelně nemají zlaté ručičky. Zlaté ručičky mají u nás už jen Ukrajinci. Pravda, jednoho řemeslníka-Čecha jsem před pár lety spatřil na vlastní oči, řekl si za vývod pro pračku o patnáct stovek, bez papíru tisícovku. (Ten něco zlatého doma určitě má, ale ručičky to asi nebudou.) Což však neznamená, že by národní rysy neexistovaly. Češi jako národ jeden specifický mají. Jen jeden, ale ten je zase potvrzen rozsáhlými výzkumy, takže je to tutovka.
Měl jsem kamaráda, který žil nějaký čas ve Francii. Popravdě, moc se mu tam nelíbilo. Nemohl se zbavit dojmu, že Francouzi až tak moc nepracují, navíc ho trochu zarazilo, že policie nevyšetřuje, když Arab někoho přepadne v arabské čtvrti, s odůvodněním, že každé etnikum má právo na své zvyky. Vrátil se tedy do fachčící a „xenofobní“ střední Evropy. Po čase jsem neodolal a optal se, jak se mu ve staré vlasti líbí. Odpověď musím zacitovat: „No dobrý, jen jsem si musel zvyknout, že jsou všichni pořád nasraný. A že se na mě prodavačka v krámě neusměje.“
Před časem jsem dělal rozhovor s jednou českou herečkou, co byla v Americe. Nebudu dělat ramena, jak trávím dopoledne s celebritami, tak ji nebudu jmenovat. Ale zajímavé bylo, co mi Aňa tehdy řekla: „Mně tam ti optimisti strašně lezli na nervy. Opravdu jsem se těšila, až se na mě zase bude někdo tvářit kysele.“
Nedávno vám mluvím s jedním Srbem, co tu žije už dvacet let. „Já už to s váma umím,“ povídá mi. „Když mně přiveze Čech zboží a začne nadávat, že to je těžký a že se ke mně blbě jezdí, protože jsou v téhle čtvrti zácpy, a že ty svině sudy kloužou a že se na to všechno může… tak se vždy podívám soucitně a řeknu: vidím, že toho máte moc, nebudu vás ničit, já si najdu jiného dodavatele. A hned je pesimismu méně, a že to prý tak nemyslí a prý: víte, to je takový náš rituál.“
A věřte, ono to nebude nic čerstvého, ten náš rituální optimismus. Jak že to napsal Čapek, když se ve dvacátých letech vracel z Anglie? Že už se nemůže dočkat, až na Hlavním nádraží potká někoho „nespokojeného a podrážděného“. Podle toho prý pozná, že už je doma a mezi svými.
Nedá se nic dělat, je to definitivní. Kdyby přiletěli mimozemšťani a mapovali si Evropu, napíší si nad kotlinu uprostřed ní „Ti naštvaní“. Budou-li slušní.
Jsem také syn kmene naštvaných, co bych lhal. Ale nestydím se za to. Já myslím, že bychom se měli konečně k našemu základnímu národnímu rysu přihlásit a být na něj patřičně hrdí, stejně jako na orloj a Zátopka. Sice bych osobně naštvanost (neřkuli to synonymum užité mým kamarádem z Francie) zaměnil za pojem „objektivita“, ale pokud se tento pokus o zpřesnění neujme, nešť. Beru i naštvanost. Hlásím se dokonce i ke kyselýmu ksichtu. Ba i k zakaboněné pejchavce a temně mručící bestii. Ano, i na tyto pojmy jsem při svých výzkumech narazil. Ti všichni, koho dojímají šťastní žabožrouti hrající v pracovní době petanque, ti, komu více vyhovují rozjívená opálená íčka, co jsou šťastná jen proto, že existují špagety a ženy, se kterými lze flirtovat (bez ohledu na výsledek!), ti, co si myslí, že by se český kaboňák měl poučit u asijských prodavačů, jak se usmívat, i když potkáte blbce, ti všichni by si měli uvědomit, že krom toho, že pravdu máme my a víme nejlíp ze všech, za co život stojí, máme také evoluční výhodu. Permanentně a preventivně napruzený druh má vysokou imunitu vůči iluzím a snům, těmto nebezpečným jedům, často smrtícím pro jedince i kolektivy. Navíc, na rozdíl od „happy and exciting“ lidí nemusíme po večerech polykat prozac. Ale hlavně: ti všichni, co remcají, že jsme remcalové, a tvrdí, že v důsledku toho neumíme žít, by už měli konečně pochopit, že my čeští kaboňáci, když svět odešleme, kam patří, když na něj zavrčíme, aby si držel odstup, jsme na něm teprve šťastní. Zcela dokonale šťastní. A teď nám to mručení vymluvte, přitroublí prozacoví pozitiváci!
