Díky elektrifikaci domácností, úřadů, kanceláří nebo ulic může kde kdo spát a vstávat, kdy se mu zachce. Kromě zemědělců, fotografů a možná některých malířů, sluneční, „opravdové a normální“ denní světlo už nikdo nepotřebuje. Den je záležitostí dohody. A zvyku.
Zatímco však grafici, překladatelé nebo copywriteři opouští tempo diktované od začátku průmyslové revoluce sirénou a píchačkami ve fabrice ze své vůle, noční prodavačky na benzínkách a pracovníci směnných provozů si spaní přes den tak docela nevybrali. Noční život jako poslední možnost sociální existence zůstává často taky těm, kteří nejsou do placeného světa továren, úřadů a kanceláří připuštěni vůbec a přílišná legalita dne jim znemožňuje v něm bez obtíží fungovat.
Noc je když…
Při (nočním) googlování jsem našel nepřeberné množství definic noci: Noc je svoboda, párty, droga, láska, tvorba, chaos, hudba, alkohol, sex, poezie, přátelství, subverze, inspirace, revoluce, zločin, zábava, „noc má duši“… a tak dále. Když vynecháme nudnou astronomickou definici o pohybu Země kolem Slunce, skoro všechna vymezení pojímají noc jako tu svobodnější a zajímavější polovinu času. Den podobné romantické definice nemá, den je obyčejná věc, prostě vstanete, vyčistíte si zuby, dáte si kafe nebo sprchu a jdete do práce. Jako každý den. To noc by nám měla nabídnout překvapení a povyražení.
Přes všechny první polibky, kterými po nocích začínají několikahodinové i celoživotní lásky, přes nezapomenutelné pitky během cest po Balkáně nebo jihovýchodní Asii, přes drogové, mystické zážitky s taneční nebo jinou hudbou a veškerá jiná potěšení, i noci mají svoji rutinu. Rutinu šedivou, nudnou a depresivní jako den v úřadu. A k tomu ještě špinavou. Klub narvaný studenty a studentkami na Erasmu není jediné místo, kam se v noci chodí, a rozjásaní španělští expati na extázi nejsou jediní, koho můžete v noci potkat. A nemám na mysli jen páteční a sobotní noci, kdy se „pije“ a každý konec pracovního týdne je malým karnevalem pro všechny, kdo mají výplatu a nemají malé děti, ale myslím taky noci ve všedních dnech. Všední noci, kdy pracující obnovují síly do druhého dne (anebo jsou na noční šichtě).
Nonstopy, putyky a benzínky
„Ti nejsou jak vy, tihleti jsou v klidu,“ říkal mi před pár roky majitel jedné nonstop herny. Tím „vy“ myslel obecně nás všechny, kteří když se ocitneme v nonstopu, tak jsme opilí a přišli jsme sem proto, že chceme být ještě opilejší. „Tihleti“ byli gambleři: Vietnamci v kožených bundách, bílí tátové od rodin – inženýrské typy, „nakopanci“, tedy uživatelé pervitinu, které bavilo sledovat rotující citrónky, a sem tam partička Romů. Oproti opilcům a pijanům bývají hráči automatů opravdu viditelně klidní, během pár hodin odevzdají strojům klidně přes deset tisíc a v tichu odejdou.
V nonstopech víc než jinde existuje rozdíl mezi obyčejnými hosty a štamgasty. Zatímco hostem se může stát kdokoliv, kdo má zrovna dost v krvi na to, aby vešel tam, kam běžně nechodí, štamgast v nonstopu za sebou má většinou dost odlišný příběh, než „po vystudování práv jsem nastoupil do advokátní kanceláře k doktorovi Ypsilonovi“. Do nonstopu chodí občas všichni, od středních korporátních kádrů po výročním večírku po studenty divadelní vědy zapíjející bakaláře, ale nonstopové štamgastství je jen pro někoho.
Zatímco běžné hospodské štamgastství je záležitostí dělníků, řemeslníků a důchodců, v nonstopech štamgastují, kromě gamblerů v temných koutech u blikajících strojů, drobní i méně drobní kriminálníci, dealeři pervitinu, bezdomovci a alkoholici v letech. Jeden jediný večer vám alkoholik v letech s uměleckým backgroundem poví o tom, jak ho Svěrák mladší okradl o námět na Kolju a bláznivý bezdomovec bude přemítat, kdo hrál v normalizačním seriálu Chlapci a chlapi velitele roty a v jakém byl dotyčný herec znamení zvěrokruhu. Bude se tvářit, že na tom opravdu záleží. Mezitím se snažíte dozvědět, jak fungovalo bezdomovectví za socialismu („vono to šlo už tenkrát, ale nebylo nás moc“).
I kriminálníci mají svoje historky. Někteří po propuštění z basy nezvládají běžný sociální kontakt („co udělá, když si to vezmu a nezaplatím, co? Co mi uděláš, když si vezmu tvůj mobil, co?“), ale pravý štamgasti jsou až z těch, kteří zpátky do vězení nechtějí a tak zůstanou u směsi vyhrožování, sebelítostivých výjevů, konspirací o bývalých vyšetřovatelích a plánování události, která jednou navždy změní jejich život. Ti, kteř í přežít na svobodě dlouho nedokážou, baví otrlé barmany v nonstopech dopisy z vězení, které vás – citlivé měšťáky, co si občas dají pár piv – dojmou, ale barmana akorát rozesmějí. „Klasickej dopis z vězení,“ chechtal se jeden provozní nonstop herny, když nám z takového dopisu četl: „Vzpomínám na ty hezký časy, jak jsme spolu mluvili o životě, a tys mi dával rady, kterých já jsem ke své velké škodě nedbal.“ – „Ten debil mně pořád dluží osum stovek,“ postěžoval si pak provozní, ale říkal, že mu pošle karton cigaret.
Vedle nonstop-heren, kterých ubývá a spolu s omezením hracích automatů ještě ubývat bude, existuje v každém větším městě alespoň jedna putyka, kde mívají „dýl“ a to i ve všední dny. I když se časy mění, putyky pořád často ekonomicky táhnou staří androši nebo bývalí či jenom zestárlí pankáči. Pospolité kolektivy ve špinavých putykách přitahují i konformnější jedince s touhou po dobrodružství či jenom náběhem k alkoholismu, a pochopitelně houfy vysokoškoláků. O alkoholickou rutinu a pravidelný, byť hubený příjem se ale starají starší kusy. Denní snění, které se odehrává v kancelářích, se v putykách mění na noční snění a na rozdíl od toho denního bývá vysloveno nahlas. Viděl jsem chlapíka, který sám sebe hodinu utvrzoval ve své věrnosti rockové hudbě, a spousta dalších mi vyprávěla o svých plánech, jako je vybudování brněnského muzea Johna Lennona. Nebo se zaklínali osobním přátelstvím s učiteli z filozofické fakulty a rockovými muzikanty, o kterých jsem v životě neslyšel.
Noční život v okrajových čtvrtích a malých městech, kde poslední nálevna zavře krátce kolem půlnoci, často pokračuje tam, kde si jde i v noci koupit pivo – na benzínkách. To, co je v Praze jen místem srazu taxikářů, se může v nouzových podmínkách městečka změnit ve výdejnu lahváčů, nekuřácký bar a hladové okno v jednom. Zisk z prodeje alkoholu tady není hlavním zdrojem příjmů, přesto se někde přizpůsobí a vezmou svoji funkci nočního obsluhování smutných postav zodpovědně. Místní štamgasti přesto bývají ti nejosamělejší, a pokud se na takové místo dostanete, nejspíš vás svými historkami a názory na cokoli okamžitě zasypou. Kdesi u Náměšti nad Oslavou (nebo tam někde) se k jedné benzínce jezdilo i několik kilometrů: „Vždyť u vás máte taky benzínku,“ vítali místní mladí staršího přespolního. „Tam není taková sranda,“ odpověděl kolem třetí ráno po snad pětikilometrové cestě z vedlejšího městečka muž s prořídlými dlouhými vlasy a objednal si rovnou dvě piva.
Represe a zisky
Alkohol, gambling a další noční povyražení jsou zdrojem napětí, rušení nočního klidu i kriminality, a nervozitu vzbuzují i u policejních složek a vládnoucích tříd. Autoritářské režimy často zakazují noční život úplně, nebo jej alespoň výrazně omezují. Za normalizace města běžně utichala kolem jedenácté, za protektorátu v noci platil zákaz vycházení. Zákaz nočního shlukování a zábavy je spojený s nedůvěrou autorit v lidi na kontrolovaném území. Velkoměstský noční život je ale na druhou stranu taky zdrojem zisku a radnice světových metropolí si pečlivě pěstují PR měst, „která nikdy nespí“. Stejně, jako si developeři všimli potenciálu špinavějších bohémských čtvrtí, začali do nich investovat a lákat na „originální atmosféru“, prchají příznivci autentické nespoutanosti před touto gentrif ikací dál na okraje nebo zapovídají vstup na párty a do klubů „nezasvěceným“. Noc vyplněna prací už je nejen v montovnách se směnným provozem a v call centrech obsluhující jiná časová pásma, ale i ve speciálních nočních „hubech“ nebo studovnách pro tvůrčí práci. Takový klastr pro kreativce teď plánují například v Amsterodamu. Kreativci budou v k tomu určené části města moci celé noci tvořit obsah pro reklamy a projekty, studenti sepisovat svoje seminárky a služby budou fungovat stejně jako ve dne.
Je to skoro staromilské, ale většina lidí v noci pořád ještě spí. I tato zdánlivě neproblematická činnost se ale mění. „Spíme hůř a míň než dřív,“ shrnuje vedoucí Centra pro poruchy spánku na Neurologické klinice Karel Šonka. Jednou z příčin je podle něj krom vysokého pracovního tempa i zvýšená potřeba se bavit. Čím dál horší spánek se tak dostává pod drobnohled expertů, kteří doporučují, jak jej zlepšit a cítit stejné osvěžení a posílení ze spánku jako dřív. Zdokonalit spánek jde ale těžko jen správným pyžamem a zdravým jídlem pět hodin před usnutím. Stresu a přepracování, jehož důsledkem je špatné spaní, se nezbavíme nákupem lepší postele.
Autor je šéfredaktor webzinu Prigl.cz.
