Zdivočelým holubům domácím, notoricky známým pouličním živlům většiny velkoměst, se často ne právě lichotivě přezdívá okřídlené krysy. Ne snad proto, že by podobně jako pobíhající hlodavci v uzavřeném (nejlépe domácím) prostředí vyvolávali v lidech dávno zakódovaný odpor, na to jsou holubi snad až příliš roztomilí (skalní fanoušci Hitchcockových Ptáků odpustí). Přirovnání ke krysímu hemžení si ale vysloužili hlavně kvůli své odolnosti a obdivuhodným reprodukčním schopnostem, které z boje proti holubím hejnům činí tak trochu ohňostroj marnosti. Přitom holubí agenda patří do politického repertoáru každého většího města. Jde o problém ryze estetický, nebo jde ještě o něco jiného?
Chutná pošta pro tebe
Dnešní městští holubi patří mezi věrné souputníky lidských společenství už poměrně hezkou řádku let. Podle dostupných indicií jde o přímé potomky holuba skalního, který mezi lidmi postupně zdomácněl. Zda šlo o domestikaci řízenou lidmi, zvlášť kvůli holubímu masu a pošťáckým sklonům, nebo se vcelku bystří holubi prostě adaptovali na přechod člověka z fáze lovců a sběračů směrem k polnímu hospodářství, protože vytušili, že v přítomnosti vesnic nebude o potravu nikdy nouze, není tak úplně jasné. Odhaduje se každopádně, že první ochočené holuby bylo možné najít už před šesti tisíci lety v oblastech Mezopotámie a Egypta, jejich chov pak masivně na území svého impéria rozšířili staří Římané.
Za dosti překotným posunem od chápání holuba jako užitečného domácího zvířete, či dokonce uctívaného symbolu míru k nálepce otravného škůdce stojí snad trochu překvapivě vylidňování venkova v posledních desetiletích. Typické vesnické holubníky, prvořadá útočiště domácího holuba, zmizely v propadlišti dějin a pro početnou holubí populaci bylo nutné najít si nová hnízdiště. Holubi tak proto znovu věrně následovali člověka v jeho cestě za lepším a město se všemi půdami, okapy, krytými římsami a křivolakými domovními fasádami připomínajícími jejich někdejší chráněná skalní sídliště nebylo nerozumnou volbou.
Nevídaná rychlost, s jakou se holubi ve městech zabydleli, je docela dobře vidět třeba na příkladu druhého největšího českého města, kde na konci druhé světové války žilo jen dvě stě kusů zdivočelých domácích holubů. Dnes jich je v Brně podle odhadů třicet tisíc a v Praze pak dokonce až pětkrát více. Není se ostatně čemu divit, protože holubi nemají v městské krajině vyjma člověka žádné přirozené nepřátele a jeden páreček odchová ročně mezi třemi až šesti mláďaty. Za příznivých podmínek je tak holubí populace schopná během dvou let zmnožit své řady až na dvojnásobek.
HVČRN?
Necelých sto let historie holuba v pozici veřejného nepřítele tkví především v ekonomických škodách, které je schopen v krátkém čase napáchat svým apetitem. Řeč přitom není ani tak o astronomických účtech za čistírny oděvů, jako spíše o chemických vlastnostech holubího trusu, který zvlášť po dešti rozrušuje zdivo, ale třeba i strukturu historických památek z pískovce a opuky. Jen v Praze jde ročně o vrstvu kyselého trusu vážící tři a půl tuny. Holubi navíc potřebují tzv. grit, neboli drobné kamínky, které jim v žaludku usnadňují trávení potravy. Ten ve městech získávají nejčastěji právě vyzobáváním omítek budov.
Přestože bývá krmení často očividně vypasených holubů ve městech zhusta zakázáno, jde spíše o opatření symbolické. Holubi nejsou zdaleka odkázáni na příkrm milovníků ptactva, za potravou se většina holubích letek činorodě brzy z rána vydává do vzdálenosti až dvaceti kilometrů. Míří nejčastěji na skládky a pole za městem, kde sbírají semena. Na cestách na své oblíbené fleky kopírují po lidském vzoru asfaltky, z nichž uhýbají jen ve chvíli, kdy vedou pro holuba nebezpečným lesním porostem, v němž si na ně mohou snadno počíhat dravci.
Krom škod na budovách a spaseném osivu se nejrůznější systémová anti-holubí opatření ospravedlňují potřebou chránit lidské zdraví. Uvádí se, že holubi mohou přenášet celou řadu onemocnění, počínaje klíšťovou encefalitidou přes chlamydie až po toxoplazmózu. Citlivější nátury při pročítání metod konečného řešení holubí otázky snadno vyděsí i roztoč klíšťák holubí, který do našich obydlí a těl proniká z parapetů skulinami v oknech, aby holdoval lidské krvi a nechal po sobě špatně se hojící zajizvené pigmentové skvrny.
Ďábel je nicméně skrytý v detailu onoho slůvka „mohou“. V českém prostředí neexistuje hodnověrná studie, která by masivní přenos virů, bakterií a parazitů z holuba na člověka skutečně potvrzovala. Zdejší holubí populace je relativně zdravá, takže pravděpodobnost přenosu nějaké nákazy na člověka je vzhledem ke sporadickému kontaktu obou druhů spíše teoretická a jistě nižší než při přehrabování se houskami v místní samoobsluze.
Zničit holuba!
I přesto jsou pokusy radnic minimalizovat počty holubů ve městech na denním pořádku. Krajním a dosti krvavým způsobem, jak se s holuby vypořádat, je jejich organizovaný odstřel. V Praze se sice od konce sedmdesátých let minulého století z bezpečnostních důvodů neprovádí (do té doby se jich takto ročně bez většího vlivu zlikvidovalo na dvacet tisíc), ale třeba Českým Brodem si to naposledy před třemi lety po náměstích štrádovali holubí lovci s brokovnicemi a kosili vyděšené ptáky hlava nehlava. Podle reakcí na webu města to moc hezké pokoukání na tyhle krvavé lázně nebylo. Zchromlá zvířata plazící se po zemi, mrtvoly, chuchvalce peří a skvrny od krve na dlažbě vyvolávaly ve svědcích především odpor a výzvy ke skoncování s vcelku nesmyslnou holubí genocidou. Jinde se pak využívají mechanické pasti či jedy (třeba nechvalně proslulý cyklon B), případně se pohodným polapení holubi hubí starým dobrým bezbolestným oxidem uhličitým.
Zacházení se zdivočelými holuby nakonec docela dobře odráží obecnější místní kulturní zvyklosti. Třeba ve Vídni před pěti lety zbudovali zdejší holubí populaci azyl v podobě velkokapacitního holubníku na střeše jednoho městského úřadu. Ptáci v něm mají prvotřídní krmivo a čistou vodu, takže nemají důvodů proč jej opouštět a potulovat se po ulicích. Kromě jeho čištění navíc správcovská firma, aby udržovala jejich počty v rozumných mezích, pravidelně vynáší pryč snůšky vajec a nahrazuje je (snad aby jim to nebylo líto) umělohmotnými atrapami. Se svéráznějším, nicméně podobně mírumilovným nápadem, jak si poradit s přemnoženými holuby, přišli městští zastupitelé v třísettisícových Sumách na severovýchodě Ukrajiny. Plán opít ptáky chlebem namočeným ve víně po vzoru jednoho pravoslavného kláštera a vyvézt je za město sice ztroskotal ve fázi příprav, přesto je vidět, že to jde i jinak.
Ti druzí
Pořekadlo o vrabci v hrsti o holubu na střeše zná každé malé dítě. Jiná otázka už je, kolik z dnešních městských dětí skutečně vidělo vrabčáka na vlastní oči. Málokteré, natož aby si s ostatními zahrálo dříve oblíbenou hru na plašení „kdo uletí dřív“, holub nebo vrabec. Lépe na tom nejsou ani děti z vesnic.
Vrabec domácí i polní totiž pomalu, ale jistě mizí z naší přírody i měst. Nabízí se otázka, proč to tak je. Sami odborníci nad touto otázkou několik let dumají a nejsou schopni se úplně shodnout, nicméně průsečík všech možných teorií nakonec končí u člověka a jeho destruktivního vlivu na životní prostředí. Přitom vrabčí přítomnost lidská sídla provázela po staletí. Soužití to sice nebylo jednoduché – hejna vrabců ničila lidem osetá pole, takže ti jim na oplátku už za doby Marie Terezie vybírali hnízda, aby oslabili jejich počty. Nic však tyto drobné opeřence nezdevastovalo více než změna rázu krajiny způsobená člověkem v posledních desetiletích.
Dospělý vrabec získává energii především ze semen kulturních plodin a plevelů. Veškeré obiloviny, luskoviny, olejniny, pícniny i technické plodiny jsou však dnes hnojeny chemií, která neprospívá člověku natož tomuhle třicetigramovému drobku. Pesticidy pak sice ničí plevel, ale současně otráví semena kulturních plodin. Zároveň zmizely tradiční způsoby hospodaření s půdou – strniště (zbytky stébel obilovin po žních), kde se mohli (nejen) vrabci přiživit během chladných měsíců, již dnes prakticky neexistují (zemědělci je zaorávají už na podzim), stejně tak jako remízky.
Dalším nezanedbatelným důvodem vymírání vrabců je dokonalá symetrie dnešních lidských obydlí, která prakticky znemožňuje hnízdění ve škvírách a puklinách domů, na jejich půdách či ve změti pnoucích se rostlin. Proč se ale vlastně o vrabce zajímat? Masa z něj moc není a slavné to není ani s jeho poštovskými schopnostmi. Tenhle hbitý letec ale vyniká v jiné věci – likviduje otravný drobný hmyz (třeba mšice), jímž krmí svá mláďata.
