Velkoměsto už si na jejich přítomnost zvyklo. Zápach, který společné cestování s člověkem na ulici občas přináší, je všem důvěrně známý, stejně ale překvapí jeho prudkost. Kdo doufá, že si po chvíli zvykne, je na omylu. Muž sedí zády ke všem cestujícím. V suchu a teple se na chvilku znovu tak trochu stává součástí společnosti, z níž byl vyloučen. Možná kvůli alkoholu, možná jen neměl štěstí a možná všechny svoje prostředky prohrál. To nikoho nezajímá, všichni ho teď vnímají jen přes jeho pach. Sám už možná ani nevnímá, jak nenávistně na něj lidé pohlíží, jak si nos balí do šál, jak se pitvoří. Na každé další zastávce se scénář opakuje, otevřou se dveře a většina prchá na metro, na vzduch, do druhého vozu. Nastupují noví cestující. Dveře se zavírají. Lidé otvírají okna.
Po chvíli jízdy padá jeden cestující k zemi jako podťatý. Mezi loužemi špinavé vody, otisky podrážek se svíjí v podivné křeči. Lidé zmatkují, rozestoupí se kolem něj, utvoří prostor pro tu podivnou agónii. Nikdo neví, co si počít. Chroptící ústa, zkroucené nohy a ležící tělo přivádí všechny do rozpaků. Kdosi se zeptá, zda je tu lékař. „Já...“ zazní nejistě zezadu. Hlavy všech se jako na povel nevěřícně otočí. Muž v potrhaném oblečení, se třemi igelitkami naplněnými hadry a papírem, se už pomalu shýbá k muži na podlaze. „Zavolejte záchranku, ten pán dostal epileptický záchvat,“ zazní k řidiči, který po chvilce ztuhnutí spěchá předat informace dispečinku. Cestující jako opaření přihlížejí vytahování jazyka. Po chvíli jedna paní klekne ke dvojici, vystoupí z oblouku lhostejnosti, ptá se, zda může pomoct, a myslí to vážně. Za pár minut už za zamlženými okny tramvaje poblikávají modrá světla sanitky. Muž pomáhá záchranářům dopravit bezvládného cestujícího do sanitky, prohodí s nimi pár slov a představení končí.
Řidič znovu usedá do kabiny, nastupují i cestující, nikdo už se ale nehrne dopředu. Nastupuje i ten ošuntělý muž. Sedá si znovu na své sedadlo zády ke všem ostatním. Moc dobře cítí jejich pohledy, jiné než zprvu. „Tak, konečná pane... doktore,“ probouzí nakonec řidič spícího muže lehkým poklepáním na rameno. Nevzal si rukavice, jako obvykle, nezačal mu tykat a ani není arogantní. Pomáhá mu s taškami ven po schodech. „Děkuju,“ zazní ještě před tím, než se zavřou dveře. Cink.
