Pan Agi, mladý a energický muž z Pákistánu, pracuje v kuchyni indické restaurace na prestižní pražské adrese. Byli tu postupně zaměstnáni různí kuchaři z Indie a Pákistánu. Snad proto, aby zaručil „autenticitu“ restaurace – možná ale také proto, že majitelé vědí, že jako k cizinci si k němu mohou víc dovolit. V Česku má Agi trvalý pobyt, takže může být zaměstnaný bez jakýchkoli omezení. O svém zaměstnání říká: „Nikdy jsme nevěděli, kolik přesně a za co dostaneme výplatu. Firma dala každému podepsat, že souhlasíme s pokutou 5000 Kč při nedodržení pracovních postupů. Jednou mi majitelka řekla, že mám pokutu 2000 Kč za to, že jsem uvařil jídlo pozdě. Jak jsem ho ale měl uvařit včas, když jsem byl ten den v kuchyni sám?“
Až později
Agiho pracovní doba činila až třináct hodin denně. Majitelka restaurace mu přitom mnohdy nechtěla ani umožnit dovolenou. „Prý že mě v práci pořád potřebuje. Vždy, když jsem zkusil požádat o dovolenou, řekla mi, že až někdy později. Měli jsme rozpis služeb, který nám majitelka stále měnila.“ Zvláštní poměry panovaly i s výplatami. „Kdykoli někdo dostal nižší plat než jiný měsíc, tvrdila majitelka, že to je pokuta za špatnou práci. Chtěl jsem odejít, ale majitelka nechtěla ani slyšet o výpovědi. Když jsem výpověď přinesl, odmítla ji převzít.“
Podobně mluví jeho kolega Radžif, Ind středního věku, který pracoval jako kuchař ve stejné restauraci jako Agi. „Mám trochu problémy se srdcem. Jednou jsem onemocněl a od lékaře jsem do práce nesl neschopenku. Majitelka ji ode mě vzala, zmačkala a řekla mi, že musím začít pracovat, že mě v práci potřebuje, nikoho jiného tam nemá. Měl jsem horečku a pot mi kapal do cibule, kterou jsem krájel do jídel. Až když odpoledne bylo vidět, že snad omdlím, tak mě pustila domů.“
Podmínky, které odpovídají spíše 19. století, bohužel zažívá celá řada cizinců žijících v Česku. Majitelé firem, různí zprostředkovatelé a jednatelé pochybných firmiček a agentur zhusta spoléhají na neznalost zákonů a jazyka i na to, že cizinci neví, ke komu se obrátit o pomoc. Stát se spíše zajímá, zda tu pobývají a pracují legálně, většinová společnost pak o to, jestli jí cizinci „berou práci“.
Už se nevracejte
Druhý příběh je také z gastronomického prostředí. Lepší restaurace uprostřed residenční čtvrti poblíž Prahy s výhledem na zámek, oblíbené výletní místo. Paní Mirjam, Maďarka ukrajinského původu, tu pracovala pár let na dohodu o pomocných pracích v kuchyni a úklidu. Ta jí ale nezakládala zdravotní pojištění. Časem nároky na její pracovní vytížení rostly, a tak si dovolila požádat o pracovní smlouvu. Dostala ji po třech měsících upomínání, změna však zřejmě narušila křehkou rovnováhu, a ona se najednou stala terčem nevybíravého chování ze strany nadřízené.
„Nic, co jsem udělala, najednou nebylo dobře,“ vzpomíná Mirjam na nepříjemné týdny, které následovaly. „Nadřízená hledala chyby, když měl kuchař přesolenou polévku, mohla jsem za to já a už po mně letěl talíř. Když jsem si to nechtěla nechat líbit, řekla mi, ať jdu, že mi nezaplatí. Byly tam takové rozestupy mezi výplatami, že jsem nakonec nedostala zaplaceno skoro za dva měsíce. Poštou mi pak přišlo, že končím ve zkušební době. Nebylo kam se odvolat, ona neměla žádného nadřízeného, všechno dělala sama.“
Obrázek dokresluje paní Regina, maminka malého dítěte, která má v Česku trvalý pobyt a je ze země bývalého Sovětského svazu. S paní Mirjam se seznámily, když ona pracovala ve stejném podniku jako kuchařka. Najali ji s příslibem pracovní smlouvy, její uzavření však bylo stále odkládáno s různými výmluvami. Pracovala 13–15hodinové směny, její požadavky na volno byly odmítány. „Jednou už jsem potřebovala opravdu jít dřív kvůli dceři. Vedoucí mi řekla, abych už se nevracela, když se mi to nelíbí, ale že mi nic nezaplatí. A opravdu nezaplatili. Byl tam jeden cizinec, pomocný kuchař, ten dopadl stejně.“
Obě ženy tvrdí, že pracovní smlouvy měli jen čeští kuchaři, cizinci ne. Pokud se to někomu nelíbilo, vedení dávalo najevo, že jsou snadno nahraditelní.
Chybí zastání
Pracovní podmínky migrantů jsou bohužel tradičně bolavým místem trhu práce a ochrany pracovníků, která je v ČR ale přitom dobře zakotvena v zákoníku práce. Tento stav znepříjemňuje a ztěžuje i volný pohyb za prací občanům EU. Proč se tedy zákon na cizince nevztahuje – a pokud vztahuje, proč to nepocítí? Nový Prostor už se tomuto tématu věnoval, zejména rozsáhlou reportáží ke kauze, pro niž se vžil název stromkaři – případ cizinců zneužívaných při práci v lesích, který nedávno skončil u soudu (viz NP 367 a 371).
Neziskové organizace se dlouhodobě snaží bojovat proti zneužívání pracovní síly, porušování zaměstnaneckých práv a vykořisťování. Diakonie Českobratrské církve evangelické pracuje i na prevenci a snaží se dosáhnout k pracovníkům z Bulharska, kteří nedávno do ČR přijeli. Známý je jejich klip Oleg. Sdružení pro integraci a migraci má manuál Bezpečná práce, vzniklo mnoho letáků a informačních brožur, které mají dovést cizince k informacím. Jak ale říká Doru, rumunský pracovník, „informace jsou důležité, ale nikdo nemůže čekat, že se z nás všech stanou právníci a účetní. Potřebujeme někoho, kdo se za nás postaví, kdo s náma tu věc dotáhne do konce.“ Podle Barbory Machové z Centra pro integraci cizinců má Česká republika povinnost garantovat slušné jednání nejen svým občanům, ale všem, kdo pobývají na jejím území. Špatné zacházení navíc u cizinců vždy nekončí. „Pokud bychom nedělali nic s tak alarmujícími jevy, zhorší se nutně i úroveň zaměstnaneckých práv většiny. Že ani Češi nejsou ušetřeni podobného zacházení, ukazuje i případ pražské Řízkárny. Nejde jen o neproplacené přesčasy. Víme i o případu mimo Prahu, kdy na ubytovnu pro pracovníky z EU, kteří si stěžovali na poměry v továrně, bylo posláno komando, které je přimělo mlčet. Někteří zaměstnavatelé se neštítí ničeho a cílem je pouze vyšší zisk.“
Zdálo by se, že migranti se nechají lehce přesvědčit o naději na vyšší příjem, budou-li pracovat „načerno“. Skuteční pracovníci z ciziny to ale vidí jinak. Slovy Andreje, stavebního dělníka z Pobaltí: „Podle mě by každý cizinec dal nevím co za to, aby bylo všechno správně, podle zákona. Nikdo tu nechce mít problémy, jako cizinec si nikdy nejste jistý, jestli jste něco neudělal špatně.“
Vyhráno ovšem pracovník ze zahraničí nemá, ani když pracovní smlouvu dostane. Často je totiž už napsána tak, aby bylo možné ji nedodržet. Vyskytují se ustanovení, která jsou protizákonná. Jak zažil pan Agi, často se v pracovních smlouvách objevují pokuty. Zahraniční pracovník přitom nemá ponětí o tom, že v českém pracovním právu nemají co dělat. Cizinec v drtivé většině případů nemůže smlouvu někomu ukázat předtím, než ji podepíše. Časté je, že schází mzdový výměr a není jasné, jak bude stanovena mzda. Pak je počítání odpracovaných hodin, případně přesčasů velice svízelné, zaměstnanci mají maximálně svůj záznam o tom, jak pracovali. Dalšími nešvary je nedostatečně dlouhý odpočinek mezi směnami, zpětné vybírání příspěvku na zdravotní a sociální pojištění z už vyplacené čisté mzdy,
nestandardní způsoby ukončení pracovního poměru, mzda vyplácená v nikdy nevyúčtovaných zálohách, tlak na neplacené volno místo dovolené, nedostatečná ochrana zdraví při práci, nákup ochranných pomůcek „ze svého“ a nakonec nevyplacení mzdy. To vše se děje mimo zájem státních úřadů, namátkové kontroly jsou výjimkou. Inspektorát práce musí ke kontrole dostat podnět. K podání takového podnětu se ale pracovníci ze zahraničí málokdy odhodlají. Pokud to ale udělají, efekt bývá velice dobrý a k nápravě, aspoň do nějaké míry, dojde. Ostatní státní úřady jsou svou povahou víc zaměřené na plnění povinností vůči státu než na ochranu zaměstnanců. Je však potřeba si uvědomit, že kdyby každý pracovník měl pracovní smlouvu a ze mzdy se každý měsíc správně odvádělo sociální a zdravotní pojištění a daně, profitoval by nakonec významně i stát. „Chceme, aby se vědělo o tom, že se tyto věci dějí. Víme o takových zaměstnavatelích a víme, kam bychom našim klientům nikdy neradili nastupovat. Obezřetnost je namístě vždy v gastronomii, v balicích provozech a výrobě. Popisované nešvary se týkají firem všech velikostí, typů vlastnictví a země původu majitelů a jednatelů. Ani velké mezinárodní korporace nejsou bez viny, zejména pokud využívají agenturní zaměstnance. Jednatelé – cizinci jsou také schopni účinně využívat znalostí ze zacházení, kterého se dostalo kdysi jim,“ říká Vladislav Günter, ředitel Centra pro integraci cizinců. Způsoby, jakým se zachází se zahraničními zaměstnanci, se podobají jako vejce vejci. V důsledku toho pak panují určité mýty, co je v Česku při práci „normální“. Cizinci často nevěří, že by mohli zavadit o opravdovou práci, kde by se s nimi zacházelo slušně.
Pana Agiho ani Radžifa už v Praze nepotkáme. Odešli hledat lepší pracovní podmínky do jiné evropské země, každý jinam.
Autorka pracuje v Centru pro integraci cizinců.
