A Babiš to tentokrát opravdu rozjel ve velkém. Prohlásil, že možná stojíme na prahu války o budoucnost Evropy – přes svátky si přečetl knihu známého islamofoba Benjamina Kurase, a ta ho vyděsila. Myslí ovšem prakticky, a tak hned zdůraznil, že nemáme dostatečnou armádu, a tak musíme zbrojit a také změnit příliš komplikovaná pravidla pro nákupy armádní techniky…
Jistě, nemá smysl se tvářit, že nebezpečí neexistují. Blízký východ je v plamenech, s několika státy ve fázi občanské války, tamním konfliktům dává naději na dlouhý život ošklivý koktejl z ropy, krve, nenávisti mezi šíity a sunity a různých mocenských zájmů. Možná se o tamních konfliktech po roce 2003 bude jednou učit podobně, jako se dnes učíme o třicetileté válce… A kdo by si pomyslel ještě před třemi lety, že se bude válčit na Ukrajině? Důvodů ke znepokojení je víc než dost.
Právě proto by ale lidé, kteří disponují mocí a spolu s ní také větším množstvím informací, měli cítit větší zodpovědnost. Pokud v čase krize něco řeknou, mělo by buď jít o vážné a důvěryhodné varování založené na dobrých zdrojích, nebo mají mlčet. Případně je mají do patřičných mezí odkázat novináři.
Jenže co s „vážným varováním“ od člověka, u něhož si můžeme být takřka jisti, že při jeho pronášení myslí především na to, co mu to přinese z hlediska kšeftů a voličských hlasů? A co se situací, kdy v rozhovoru nečelí tvrdým otázkám na tělo od nezávislého novináře, ale přizvukuje mu v „největším seriózním“ deníku jeho loajální zaměstnanec?
