Pozvání na sousedskou slavnost při příležitosti předání mobilního domku mi Pavel Karous zatelefonoval. Vysloveně prý stojí o to, aby o jeho novém díle psali v Novém Prostoru. A protože se málokdy stává, že témata výtvarné rubriky ladí se základním posláním časopisu, vyrážím předposlední červencový den na pražskou Šmukýřku. Metrem, tramvají a pak autobusem na okraj Prahy 5. Na konečné nevím, kudy dál. Místní žena mě posílá na křovím obklopenou cestu. Po padesáti metrech slyším hlasy a po stezce mezi křovinami vstoupím na vyasfaltovanou plochu. Začíná mi docházet, že ne všechno bude tak, jak jsem si představoval. Na ploše stojí zaparkované tři obytné náklaďáky. Stojí tu kolem dvaceti, převážně mladých lidí. Pavel Karous mi mává a za ním se na slunci blyští malý kovový domek na kolech.
MOBILNÍ HLINÍK
Na počátku stála sochařská soutěž iniciativy CANstarter na mobilní umělecké dílo využívající nápojové plechovky z hliníku. CANstarter usiluje o zvýšení povědomí o výhodách používání těchto snadno recyklovatelných obalů. O vítězi pak lidé hlasovali na Facebooku.
Původní Karousův návrh připomínal klasickou chaloupku se dvěma lůžky. Později ale autor zjistil, že takto by se nevešel na podvozek od automobilového vozíku. Domek proto přepůlil. Místa sice zbylo pouze na jednu postel, zato ale domek s poznávací značkou a zaplaceným pojištěním můžete parkovat všude tam, kde to dovolují dopravní předpisy. Na dům na kolech se také nevztahují stejná pravidla jako na stavbu. „Domek není pouze pro bezdomovce, má univerzálnější užití. Můžete si ho přivézt třeba na zahrádku a není to černá stavba,“ vysvětluje Karous.
První obyvatelka domu sice není přítomná, jedna z mladých žen z komunity mi ale vysvětlí, že domek poslouží i jako „pohostinský pokoj“. Karous dodává, že malá komunita sice přebývá na soukromém pozemku a má dobré vztahy s místními, ale jeden stěžovatel se našel a tak alternativní komunitu často kontroluje policie. Kdyby bylo potřeba, mohou s domkem odjet.
ZA PĚT TISÍC
Projektování přístřešků pro lidi bez domova se věnuje řada architektů a umělců. Společným jmenovatelem jejich úsilí je za co nejnižší pořizovací cenu zajistit teplo a mobilitu. Například nafukovací plastový přístřešek PARAsite od Michaela Rakowitze se náústkem připojuje k ventilaci domů. Gregory Kloehn z Kalifornie zase postavil několik bytelných domků na kolečkách pouze z materiálů nalezených přímo na ulici. Jeho finanční vklad se pohyboval mezi třiceti a padesáti dolary. Karousův domek využívá tepelných vlastností hliníkového opláštění domu z jednoho a půl tisíce rozstřihaných plechovek. Další izolací je polystyren zastrkaný do prostoru mezi základní konstrukcí z dřevěných palet ze skládky. Podle jeho tvrzení tak na postavení domku stačí přibližně pět tisíc korun. Pro běžného bezdomovce je ale nadlidský úkol nastřádat takovou částku, stejně tak jako sehnat auto a v případě potřeby převézt dům na jiné místo. Není divu, že většina podobných projektů raději vychází z tažné síly jednoho či dvou lidí. Nedotaženost takového aspektu může být pro podobný koncept diskreditující. „Jenže já za dílo nepovažuji ani tak domek, ale video s návodem na jeho stavbu. To může inspirovat třeba partu lidí, aby něco takového postavili kamarádovi, který je v úzkých,“ říká autor. Sám ví, že jeho stavba není systémovým řešením. Je ale symbolem směru, kterým by se mohli ubírat ti, kteří chtějí své schopnosti a energii propůjčit k dílčímu řešení problémů jedné specifické skupiny našich sousedů.
