Davem se pomalu prodírá mladý muž. U každého, kdo má na sobě vestu v neonových barvách, se zastaví s otázkou. Ale odpovědi ho zřejmě neuspokojí. Nakonec přijde ke mně. „Jsou na cestě do Francie hraniční kontroly?“ zeptá se mě a představí se. Jmenuje se Jásir. Utekl ze Sýrie před občanskou válkou a před dvěma dny skončil tento třicetiletý muž tady na milánském nádraží. Po třech letech zuřící občanské války už nevěří, že by boje v Sýrii skončily, tahle země už pro něj není domovem.
Když jsem před třemi dny přijel s naším fotografem Mauriciem Bustamantem do Milána, Jásir musel právě připlout na Sicílii. Za plavbu lodí zaplatil 5 000 dolarů. Po připlutí nebyl skutečně kontrolován. „Protože jsme nechtěli, aby nám vzali otisky prstů, policie nás nejdřív bila a potom nás prostě zahnali,“ říká. Regionálním vlakem jel dál na sever do Milána, druhého největšího italského města. Teď chce překročit hranice. Pokud ho při tom nikdo nechytí, může požádat o azyl ve Francii.
Ale ani já neznám bezpečnou cestu. Takže pokrčím rameny a řeknu mu, že nejsem odtud, ale z Německa. Jásirovi se rozzáří celý obličej. „Miluju Německo!“ Ptám se, jestli tam už někdy byl. Jásir zavrtí hlavou. Ale je přesvědčený, že Německo je skvělé. Mnohem lepší než Francie. Ptám se, proč tedy nejde do Německa místo do Francie. „Tady žije můj bratr,“ vysvětluje Jásir a prstem ukazuje na mapě Evropy připevněné na dřevěné tabuli místo severně od Nice.
Nemohla jsem je nechat
Se Syřanem Jásirem jsme se setkali na jakési galerii vstupní haly gigantického hlavního nádraží, které bylo vybudované za Mussoliniho. Na tento ochoz vede eskalátor z přízemí, kde jsou kavárny. Nádražím denně projde tři sta tisíc cestujících. Mnozí jedou po tomhle eskalátoru. Dvě široká schodiště vedou dál k nástupištím. Lidem na ochozu skoro nikdo nevěnuje pozornost.
Ti, kteří se shromažďují před mapou Evropy, jsou převážně uprchlíci ze Sýrie. Tady si vyměňují informace. Tady se kontaktují s převaděči, kteří jim za značné peníze slibují bezpečnou další cestu autem. A tady mají taky možnost přespat, dostanou jídlo a oblečení. Protože členové soukromé podpůrné organizace Emergenza Siria Milano v neonových vestách si tady zřídili stanoviště. Rozdávají vánočky, láhve s vodou a vlněné čepice. A na druhém konci ochozu si studenti hrají na dece s dětmi uprchlíků.
„Na jaře tady byla katastrofální situace,“ sděluje Susy Ivieno. Tato třiačtyřicetiletá žena koordinuje práci organizace Emergenza Siria Milano. Tehdy tady na nádražních chodbách a v halách tábořily stovky uprchlíků. „Ti lidé jsou na útěku, mají hlad, žízeň a starosti a nikdo jim nepomáhal,“ říká Ivieno. „Nemohla jsem je v tom dál nechat samotné.“ Proto vyzvala přes facebook k pomoci a dnes tady pravidelně pracuje víc než osmdesát dobrovolníků. Jedna skupina rozděluje každý den od devíti do dvanácti hodin syrským uprchlíků ve vchodové hale jídlo a oblečení.
Pár metrů od dobrovolníků z Emergenzy Siria Milano sedí za stolkem s notebookem zaměstnankyně města. Improvizovaný infostánek se pod stropem vysokým sedmdesát metrů zdá směšně malý. Ale pro systém pomoci je nenahraditelný. Tady se příchozím zprostředkuje ubytování, aby nemuseli spát na ulici. Dlouho tady ale nikdo nezůstane, ujišťuje mě Susy Ivieno.
Je veřejným tajemstvím, že ne všichni uprchlíci, kteří dorazí na milánské nádraží, byli v Itálii zaregistrováni. To by se vlastně nemělo stávat, protože nařízení Evropské unie Dublin III určuje, že uprchlíci mají být při příchodu do Evropy registrováni v první členské zemi prostřednictvím otisků prstů a zařazeni do datové banky Eurodac. Ovšem země, která je zaregistrovala, je zároveň musí ubytovat a zajistit jim stravování. A italský stát se při rostoucím počtu uprchlíků cítí zahlcený. Ubytovny pro uprchlíky na jihu země jsou přeplněné, vysvětluje Ivieno. „Proto odtamtud posílají uprchlíky k nám na sever.“ Už měsíce přichází na milánské nádraží tři sta lidí denně. Všem zainteresovaným je jasné, že tady jejich cesta nekončí a budou pokračovat dál. Jen za posledních šest měsíců Milánem prošlo asi 52 000 uprchlíků.
Zvláštní spolupráce
Když se mnou Jásir mluví, nespouští oči z mobilu. Má mu volat bratr, aby mu pomohl, vysvětluje. Ale možná bude odkázaný i na pomoc převaděčů. Jeho cesta nesmí ztroskotat na nedostatku peněz, ujišťuje. Z domova si vzal veškeré úspory. A tady na ochozu milánského nádraží se může kontaktovat s lidmi, kteří mu za peníze pomůžou v další cestě.
Většina převaděčů pochází z Egypta, říkají dobrovolníci z Emergenza Siria Milano. Jejich přítomnost nikomu nevadí. Ani policistům, kteří patrolují po nádraží a zdvořile zdraví. Přitom je patrné, kdo k převaděčům patří. Rozhovoru s námi se vyhýbají. Každou chvíli odejdou s některým z uprchlíků. Myslíme si, že s nimi v ústraní vyjednávají.
Někteří dobrovolníci zůstávají na nádraží do pozdního večera. Až v noci se dějiště mění. O půlnoci policisté uzavřou budovu před nevítanými hosty. Zůstat smějí jen cestující s platnými jízdenkami. A uprchlíci. Ti samozřejmě neoficiálně. Uprchlíci, kteří přijedou vlakem pozdě večer, a už jim nemůže být přiděleno ubytování, přespávají na nádraží.
Doprovázíme skupinku, která si v jedné z bočních chodeb hledá místo k přespání. Nevšimneme si, že se do ní vmísilo několik převaděčů. Teprve později nám dochází, že vyjednávají s vůdcem skupiny, zatímco ostatní nám líčí, jaké mají plány. Někteří chtějí do Bavorska za příbuznými. Většina si jako cílovou zemi vybrala Švédsko.
Najednou nás obstoupí policisté. V doprovodu převaděče. Uprchlíci okamžitě zmizí a policisté nás vyzvou, abychom vymazali fotky, na nichž jsou převaděči. Vyděsilo nás, jak policie a převaděči jednají ruku v ruce. Teprve když fotky vymažeme, propustí nás. Skupina mířící do Švédska už v doprovodu převaděčů odešla. Dosáhnou cíle? Švédko je u uprchlíků vysoko v kursu, protože Syřané tam získají stálý pobyt, finanční podporu a pracovní povolení.
Naopak v Německu uprchlíci získají pouze povolení k pobytu na dva roky. „Švédsko ale musí být peklo,“ říká Ivieno. „Je tam strašná zima, slunce svítí jen pár hodin. A práci většina z nich stejně nenajde. V Itálii je naopak spousta práce, i když je to většinou práce načerno. Ale uživit se by tady pro ně bylo snazší,“ doplňuje.
Doma v Miláně
Ale jen málokteří v Itálii zůstávají. Jeden z nich je Karim. Ale ani ten nezůstal v Itálii úplně dobrovolně. Když tento Syřan přišel před dvěma lety s rodinou do Itálie, okamžitě mu vzali otisky prstů. Ale nešťastný kvůli tomu vlastně není. Nyní žije v jednom bytě domovního bloku, který obsadili milánští aktivisté. „Dobrovolníci nám řekli o tomhle projektu,“ vypráví nám. Jedeme vlakem do jeho čtyřpokojového bytu nedaleko stadionu Giusseppe Meazzy. „Všechen nábytek a zařízení kuchyně jsme dostali,“ říká Karim. Provádí nás prostorným bytem a pyšně ukazuje na stěny, které sám vymaloval. Jeho děti chodí do školy nedaleko bytu. Vyučený holič Karim přes den pomáhá při stavebních úpravách domu nebo si načerno vydělává pár eur stříháním sousedů.
Ačkoliv je Milán rostoucí metropolí, tisíce bytů je prázdných. Město je ponechává spekulaci, domnívá se Karim. Mnoho chudých Italů a migrantů se proto v minulých letech začalo do prázdných bytů stěhovat. Městští politici dlouho jen mlčky přihlíželi. Teprve v prosinci loňského roku iniciovala vládnoucí Liga severu ofenzivní vyklízení. „Štvali proti cizincům, kteří údajně nechtějí platit nájem,“ říká Karim, který se výhrůžek nebojí. „Nikdy jsme tu neměli problémy s policií a nájem, i když nízký, také platíme.“
Vedle si hlučně hrají děti. Jsou u nich na návštěvě děti italských sousedů. Karim se zdá dokonale integrovaný. Budoucnost spojuje s Milánem. „Já už se nevrátím,“ říká. „Občanská válka všechno zničila. Kdo má možnost, ze Sýrie odejde.“
V současné době jsou prý na útěku asi přes tři miliony lidí. Půl milionu z nich přijalo Turecko. „V Itálii je také ještě místo,“ domnívá se Ivieno. „Potřebujeme jen finanční pomoc jiných evropských států.“ Země bez problémů pojme 100 000 uprchlíků. Jásir ale v Miláně zůstat nechce. Zvoní mu mobil. Volá bratr. Dlouho spolu mluví. Jaké rady dostal, si nechává pro sebe. Ale je spokojený. „Zítra jedu do Francie,“ sděluje s radostí. Přejeme mu hodně štěstí.
Později nastupujeme do nočního vlaku a vracíme se do Hamburku. Když ráno přestupujeme v Mnichově, je na nástupišti policie. Nás si nevšímají. Ale hned za námi zadrží tři Afričany a odvádějí je na stanici.
Článek vyšel v březnu 2015 v hamburském street-paperu Hinz&Kunzt. Z němčiny přeložila Jana Zoubková.
