Je začátek března a do batohu balím termoprádlo, které mi půjčila máma, domácí slivovici a nejteplejší ponožky, jaké jsem našla. Naivně doufám, že to všechno využiji během následujících pěti dnů, kdy budeme pro televizní cyklus Náš Venkov natáčet v Bílých Karpatech dokument o lidech bez domova na malých městech a vesnicích.
Když před začátkem natáčení hledám, čeho se chytit, ukáže se, že k problému, který se týká skoro každého menšího města, neexistuje téměř žádný materiál. I bez toho je ale zřejmé, že venkovské bezdomovectví je specifické. Lidé bez střechy nad hlavou tu často utíkají do lesů a zahradních chatek, nebo jsou „tolerováni“ zbytkem vesnice jako obecní blázni a o bezdomovectví se ve vztahu k nim tolik nemluví ani neuvažuje. Z vesnic se také často přesouvají do větších měst, kde jsou podle jejich představ šance na přežití větší a kde existují alespoň nějaké sociální služby.
Začínám se bát, že najít protagonisty, kteří by ve filmu mohli vystoupit, nebude snadné. Nakonec mi pomůže náhoda, když zjistím, že rodinný známý, regionální novinář Antonín Vrba ze Slovácka, se delší dobu věnuje místním lidem bez domova. Mapuje místa, kde se vyskytují, navštěvuje je, mluví s nimi a občas se spolu se známými pokusí vybrat nějaké peníze. Prostřednictvím jeho Youtube kanálu se mi poprvé odkrývá svět lidí, kteří žijí ve stanech, v lesících mezi malými městy, přežívají ve vybydlené budce na nádraží nebo přespávají v parku vedle hospody. Nevěřícně zírám na syrová amatérská videa a ptám se sama sebe: „Dá se o takovém tématu točit a nesklouznout k vyděračskému emo nátlaku vyvěrajícího z hyenismu zpovykaných Pražáčků, kteří si svou televizní pseudoslávu pasou na osudech těch z okraje?“
SOUSED V NOUZI
„On je takový neškodný, jak se tak nějak říká, bezdomovec,“ řekl mi na adresu padesátiletého Františka z Velké nad Veličkou, malé obce u Slovenských hranic, zdejší řezník. „Však on občas pomůže a někdy za to i něco dostane,“ shrnul vzápětí v jedné větě momentální náplň i způsob jeho života. Pan František je na ulici už desátým rokem. Když poslouchá řezníkovy komentáře, jen přikyvuje hlavou a stydlivě klopí oči. A samozřejmě děkuje. Z jeho vděčnosti místy až zamrazí.
František se na ulici dostal po rozvodu. Dům připadl jeho ženě a původní rodina se ho záhy zřekla. Už jako bezdomovci mu navíc cirkulárka usekla dva prsty. Od té doby takřka nemůže pracovat. Bezcílné toulání po malé obci ho ale ubíjí, a tak se snaží pomáhat, kde se dá. Tu jde koupit noviny hospodskému, tu jeho ženě naloupe kilo česneku, nosí dřevo do udírny, jezdí krmit divoká prasata i ryby, pracuje v lese... Za to dostává každý den teplé jídlo.
Františkův příběh vcelku přesně ilustroval to, co jsem si představovala pod pojmem „venkovský bezdomovec“. Život na vesnici, kde se většina lidí zná, otevírá prostor solidaritě. Nejste anonymní člověk bez příběhu, nepříjemná připomínka toho, že i nablýskaný systém úspěšných má své trhliny. Jste spolužák ze školy, spoluhráč z fotbalu, spolustolovník z hospody. Tak tomu bylo s Frantou. „My ho máme rádi, známe ho dobře, on je hrozný chudák,“ vysvětluje vietnamský prodavač Tomáš, ke kterému chodí František několikrát denně uklízet.
Obyvatelé Velké nad Veličkou Františka na holičkách nenechali, systémová pomoc však zcela chybí. Když se den po svých padesátých narozeninách František probouzí, poprvé na něm je vidět stín pochybností. Zaryté sebeobviňování a tajemná mantra o tom, jak si za všechno může sám, na chvíli mizí. „Vždyť mně by stačila jen chaloupka u lesa. Střecha nad hlavou. Abych se nemusel pořád toulat. Abych mohl začít znovu.“ Kolik času by asi zabralo tisícihlavé vesnici vybudování jednoduché chatky pro muže, kterého všichni znají, honí se mi od té doby hlavou...
HODONÍNSKÁ ŠKOLA BEZNADĚJE
Frantův smutný život však zdaleka nebyl tím nejhorším, co nás cestou po moravských „ohništích bezdomovectví“ potkalo. Teprve přesun do Hodonína, okresního města, roztočil kola beznaděje naplno. Původně jsme měli poznat skupinu tří důchodců vegetujících v budce přímo na nádraží. K našemu překvapení však na místě žádná budka nestála – pouze její konstrukce. O ni seděl opřený postarší muž ve spacáku. Panu Ladislavovi před pár lety omrzly prsty na nohou tak, že o ně přišel. Naučil se částečně chodit, ale nezvládne ujít víc než několik metrů za den, a tak není s to se ze své klece pohnout. Spolu s těmi, kteří nad jeho zdejší existencí ohrnují nos, se můžeme ptát, co udělal ve svém životě špatně, jak moc se snažil či nesnažil a přistoupit tak na logiku „padni komu padni“. Zároveň bychom si pak ale měli klást otázku, zda chceme žít vedle nedůstojného živoření – ve společnosti, kde lidé umírají na ulici a kde je lidství předmětem cynického pohrdání.
Přinesla jsem si karimatku a posadila se vedle Ladislava. Bývalý dělník vítkovských oceláren je na ulici sedmým rokem. Po smrti družky přišel o byt, z vlastní tvrdohlavosti odmítl pomoc a uchýlil se nejprve k životu v lese a poté v zahradním domku. Tehdy mu umrzly prsty a stal se imobilním. Posledních deset měsíců svého života strávil v nádražní budce, u které jsme ho našli i my. „Dřív se tu dalo ukrýt alespoň do opuštěných budov. Nebylo tam sice teplo, ale to nevadí – nepršelo a nesněžilo mi na hlavu. Teď je hlídají, zabedňují a nechtějí, aby se v nich kdokoliv schovával. Tahle budka byla poslední místo se střechou,“ popisoval svou cestu na šílené místo na prvním vlakovém nástupišti hodonínského nádraží. Po pár desítkách minut debaty mě poprosil o zprostředkování pomoci. Naše váhání nebylo dlouhé. Zavolali jsme na patřičný sociální odbor a dohodli, že se na něj přijde podívat sociální pracovnice. A pak se najednou všechno vymklo z rukou. Sociální pracovnice na štáb ani ne za minutu po svém příjezdu zavolala policii, aby zamezila natáčení. Jakkoliv jsme se snažili vysvětlit, že rozhodně nestojíme proti ní, ale že nám jde o situaci pana Ladislava, přítomnost kamery ji rozčílila natolik, že nepomohlo nic. A tak policie skutečně přijela.
„I my, i vy jsme v práci a oni nás skutečně můžou natáčet,“ seznámil policista rozzuřenou pracovnici s právní realitou. Ta se chvíli ještě snažila tvrdit, že tak chrání právě Ladislava, ale po chvíli jako by i jí samotné došlo, že taková výmluva nemůže obstát a tak se omezila na nasupené postávání vedle konstrukce. Když opět začala komunikovat, rozehrála se prapodivná hra na viníky. Dopátrat se možného řešení Ladislavovy situace byla mise ve své absurditě podobná Kafkově Zámku a tak nám zůstal především intenzivní pocit, že ti, kteří by z podstaty své práce měli mít schopnost bazální empatie, sociálního vhledu a důstojného přístupu k lidem na okraji, jí nebyli schopni. Na zemi ležel člověk a městský policista ho před kamerami, a co hůř – před ním samotným – nazýval parazitem.
„Když jste tak nemocný, dám vám dýchnout, co si o tom myslíte, no, co na to říkáte!“ křičel policista na bezmocného muže, aby vzápětí volně přešel ke zhodnocení České republiky jako přehnaně sociální. Když pak začal s tím, že právě vagabundi jako Ladislav znepříjemňují už svou existencí život všem slušným lidem a my nenaplňujeme poslání veřejnoprávní televize, když v tomto duchu netočíme, vzdali jsme to. S těžkým svědomím zatíženým strachem, jestli jsme nakonec svou haló akcí Ladislavovu situaci ještě nezhoršili, jsme se rozhodli odjet.
Po cestě k autu jsme potkali sanitku, která na stejné nádraží právě přivážela starou paní v papučích a s obvázanýma nohama. Takhle se prý v Hodoníně vracejí z nemocnice lidé na ulici zpátky „domů“. Po odjezdu sanitky zůstala před halou stát skoro osmdesátiletá paní se slzami v očích. Čtyři dny luxusu v nemocnici skončily a ona teď znovu čelila otázce, kde složit hlavu. Ostatní ji utěšovali, reálnou pomoc a řešení však nikdo nabídnout nedokázal. Sami se ostatně právě zmítali na hraně absolutního sociálního propadu. Hodonínské nádraží bylo asi nejmenší místo s největším počtem lidí v otřesných podmínkách, které jsem kdy viděla. V uších mi doteď zní výpověď jednoho z bývalých bezdomovců, který se těm současným snaží pořád pomáhat. Sám strávil na ulici několik měsíců a zpátky do normálního života se dostal díky systematické pomoci okolí. Teď bydlí v bytě, který mu pronajímá za menší peníze kamarád. Minimálně jednou za tři dny se ale jezdí na svoje bývalé soudruhy v beznaději podívat. Několika z nich volal v mrazech záchranku, několika z nich tak zachránil život. „Městská policie má nová auta. Ale že by se někdo opravdu snažil s těmi desítkami vyloučených něco pořádně udělat, to ne. Jenom občas přijedou, nadají jim do prasat, vyhodí je z laviček a zase jedou dál. Tváří se, že něco dělají. Nedělají ale vůbec nic. Třeba naposledy tady nainstalovali několik kamer.“ – „A pomohlo to k něčemu?“ ptám se pro jistotu. „Ne. A k čemu?“
Autorka je dokumentaristka na mateřské dovolené.
