Když dnes sociologové, politologové, publicisté nebo politici mluví o střední třídě, zmíní leccos a shodnou se na jednom: tato široká skupina obyvatel je v úpadku. A je jedno, jestli je řeč například o německé či amer ické, rozuměj pořád ještě doopravdy bohaté střední třídě, nebo o té české – bohaté jen tak na dvě výplaty dopředu, pokud se nepokazí myčka a pračka naráz. V západní i postkomunistické variantě však tuto střední tř ídu spojuje s opravdovými boháči jedna věc – při běžném pracovním provozu nezapáchá. Čisté oblečení a nezapáchající podpaží dělá zkrátka moderního měšťáka moderním měšťákem.
Kasta superčistých
Špína a smrad spojené s dobýváním surovin, pěstováním plodin a chovem zvířat se ve své nečisté a surové podobě týkají v západních společnostech čím dál menšího počtu lidí. Pro běžného středního korporátního kádra jsou tak největším zdrojem zápachu tekutiny, které vydává jeho vlastní tělo. To ale neznamená, že jej tento zápach nestresuje. Naopak, čistota jako životní styl se dál rozvíjí a je zdrojem nejedné nejen pubertální deprese. Dokážete si představit, co udělá s kariérně orientovaným account manažerem hormonálně způsobené nadměrné vylučování z potních žláz?
Čistota se ale u většiny úspěšných státních i korporátních kádrů vyvíjí zejména směrem ke svým maximům. Už před časem jsem si všiml „superčistých“ lidí. Nedokážu o nich toho moc říct, ale vím, že i když se nejdůkladněji umyju, koupím si nové oblečení a půjčím si deodorant, k jejich čistotě se ani nepřiblížím. Kamarádka mi vysvětlovala, že tito lidé utrácejí za kosmetické salóny, masáže, krémy na obličej a další vychytávky mnohem víc než já za nájem a svůj fresh look prý mají i díky zdravějšímu jídelníčku. S tímto vysvětlením jsem se prozatím spokojil, ale moje pátrání po nadčistotě tím nijak nepolevilo.
Smrad se k dnešním měšťákům vrací v podobě kocovin, alkoholu, drog a sportu. Ve sterilním kanclu nechytnete zápach tak jako v umaštěné garážové autodílně sousedící s kurníkem. Ale pokud přes týden skládáte obědové menu střídavě z asijských nudlí a indického kari a na večer zaléváte klobásky silnými „aly“, pak se během víkendového výjezdu na kole dere toho zápachu z těla skutečně hodně. Když si domyslíme stresy, několik denních kafí a pár cigaret „na nervy, příští týden přestanu“, je jasné, že středostavovská čistota a vůně je spíš výsledkem soustavné činnosti a péče o vlastní tělo než jen absencí špíny v obden vysávané kanceláři.
Ušlechtilá špína
Hodnocení, co je kariérní úspěch a co už rozhodně ne, se odvíjí nejen od výplatní pásky (či částce na faktuře v případě nedobrovolných živnostníků), ale také od kvality prostředí, ve kterém se v pravidelném rytmu osmi hodin a více čeká na hypotetický důchod. A představy běžně spojované s „dobrou prací“ souvisí právě s čistým pracovním prostředím. Práce, při které se zašpiníte a zasmrádnete něčím jiným než inkoustem z toneru, znamená opuštění těchto standardů a může vést k palčivé nespokojenosti. Dokáže vyvolat lamentování dobře situovaných rodičů, po kom to dítě asi je, i smutek těch hůře situovaných, kteří doufali, že další generace rodu už bude „dělat hlavou“ – tedy v kanceláři u počítače a s využitím středoškolských znalostí angličtiny (Aj a PC v CV).
Tento segment pracovního trhu, práce v kanceláři se služebním mobilem, však nemůže uspokojit každého, kdo stojí o relativní pohodlí českého středostavovského života. I kvůli tomu se objevuje celá plejáda čistých shitjobů. Tlak na mladé aspiranty střední třídy se dobře doplňuje s nabídkou nových profesí v oblasti nesmyslných služeb, které ale pořád nabízejí práci v čistém prostředí bez rizika, že byste z práce jeli domů v montérkách a potkala vás známá vašich rodičů. Finanční, pojišťovací a jiní poradci přeci jen pracují v saku a pohybují se po kavárnách a kancelářích, a to přestože v hubených měsících nevydělávají skoro nic. Hochštaplerství ale nesmrdí a ve fyzickém smyslu se při nabídkách důchodového připojištění bývalým kamarádům z koleje rozhodně neumažete.
I špinavější služby jako pohostinství, kavárenství, vaření, šití a drobné pěstitelství přebírají étos čisté práce. Něco jiného je špína od kolomaze nebo kravského lejna a něco jiného pocákané tričko od barev v ateliéru nadějného scénografa. Ušlechtilá špína z umělecké činnosti rozhodně nestojí na roveň lopotné špíně pomocného dělníka na stavbě a převyšuje i čisté sako finančního poradce na volné noze. Tento princip se snaží využít lidi, kteří se přes svou manuální práci cítí výš. Novou strategií, jak se vyhnout špíně, je povýšení „nízké“ špíny pocházející z manuální lopoty na „vysokou“ špínu jakoby náhodou vzniklou při kreativním procesu. Pokud je tato strategie úspěšná, zajišťuje svým vykonavatelům status minimálně srovnatelný s kancelářskými krysami.
Překvapivou míru upravenosti a ne-dělnického vzhledu tak vykazují i lidé v profesích, kde se dřív na trošku toho pokydání nehledělo. Nejde už jen o popularitu dělnického oblečení mezi subkulturní mládeží, ale o doopravdové umazání se prací. Jen se v kuchyni místo minutek připravují veganské lasagne a kuchař dokáže kromě samotného vaření také opatřit jídelní lístek sofistikovaným komentářem, každý den jídlo vyfotit, prohnat fotku těmi správnými filtry a umístit ji na fb stránku kavárny. Podobné lidi najdeme v dílnách s módními doplňky provozovaných studenty umění, v komunitních zahradách nebo ve sběrnách surovin a vetešnictvích. Čistota jako koncept tak žije samostatně, zbavená svého materiálního základu, který spočíval v dávání najevo svojí vzdálenosti od nečisté práce. S dobrým PR může i špína přinášet sociální prestiž.
Autor je šéfredaktor webzinu Prigl.cz.
