Jak si Praha stojí z hlediska bezbariérovosti ve srovnání s jinými městy?
Často slýcháme, že se sem lidem odjinud moc nechce, protože pohybovat se po Praze na vozíku je dost náročné. Třeba i proto, že metro, které je tady páteřní součástí dopravy, má stále 23 stanic bez výtahů či plošin a na povrchu jezdí v současnosti jen něco ke 40 % bezbariérových tramvají. Jsou města, kde už je skoro hotovo, třeba Olomouc. Na bezbariérovosti hodně pracují i v Hradci a Plzni.
Co za úskalí a pasti dnes může vozíčkáře při cestování po Praze potkat?
Když odhlédneme od toho, že někdy bývá problém dostat se vůbec z bytu, tak se nejdřív musí dostat přes chodník před domem – chybějící nájezd na obrubník může být obrovská bariéra... Záleží na tom, jestli má člověk asistenta, protože s ním se dá překonat v zásadě cokoli. Roli také hraje, jestli máte mechanický, nebo elektrický vozík, protože pro lidi s tím elektrickým znamená obrubník v podstatě konec jakéhokoli cestování.
Co se týče sítě veřejné dopravy, tak u autobusů jsme momentálně k úplné bezbariérovosti dobře nakročení. Jezdí jich takových 70 %. U tramvají jde o menší číslo, ale dost se na tom pracuje. Nakupují se celonízkopodlažní, což je skvělé, protože je v nich dost místa pro vozíky i kočárky. Horší je to se zastávkami. Hodně z nich je ještě s výstupem do vozovky, což znamená, že i když jedete v nízké tramvaji, s vozíkem nevystoupíte, protože pro výklopnou plošinu jde o příliš velký úhel. Leda by vás někdo vynesl, což zase spousta lidí špatně snáší, protože se může něco ulomit, všichni popadají a může to skončit hodně zle. Pak je také spousta zastávek s ostrůvkem, které nemají nájezd. Když už na zastávce jste, musíte si počkat na svou nízkou tramvaj...
Trvá dlouho dostat se na vozíku z jednoho konce města na druhý?
Záleží na trase. Dostat se z Chodova na Letňany je snadné, všude jsou tam výtahy. Jiné cesty, hlavně přes centrum města, jsou hůř dostupné, ale i to se zlepšuje. Teď se otevřela Národní třída, ale předtím od Florence byla první bezbariérová stanice až na Smíchovském nádraží, tam je ještě soustava starých plošin, které jsou hodně poruchové, a trvá třeba 15 minut, než vyjedete zezdola až nahoru. Musí se přitom držet takový knoflík, což taky ne každý dokáže. Další bezbariérová zastávka je pak zase až za nějakých pět stanic. Stejné je to na „áčku“ od Muzea k Dejvické. V těchhle úsecích se z metra prostě nedostanete. Stává se pak taky, že je na jedné straně stanice rozbitý výtah a vy se nějak po povrchu musíte dostat na druhou stranu, abyste mohli nastoupit na tu svou tramvaj.
Metro má navíc ještě jeden velký oříšek, a tím je mezera mezi nástupištěm a soupravou, kvůli které jím spousta lidí raději vůbec nejezdí. Stává se totiž, že se vám v ní zaseknou kolečka a vy se při výstupu nebo nástupu vyklopíte. Nikdo zatím nepřišel na to, jak to nějak elegantně konstrukčně vyřešit, aby to současně nebylo strašidelně drahé.
ŠPIČKA LEDOVCE
Dal by se načrtnout historický vývoj bezbariérové dopravy v Praze?
Do roku 89 nula. Plánovalo se sice, že například Můstek by mohl mít bezbariérový přístup, ale nakonec se od toho záměru odstoupilo a reálně nebylo bezbariérové vůbec nic. První vlaštovky byly zastávky Vyšehrad, Luka a Hlavní nádraží. Pak se tu a tam bezbariérově předělala nějaká stanice. Všechny nové se pak stavěly s výtahy, což garantovalo naše členství v EU, kde není možné postavit něco, co by mělo sloužit veřejnosti, jinak než bezbariérově. Roku 2007 se udělala Florenc a další stanice až zase v roce 2011. Kdyby to mělo pokračovat tímhle mrtvolným tempem, trvalo by zbudování bezbariérových linek přibližně sto let. Přitom je to škoda, protože se nám v době vstupu do Unie naskytla příležitost z evropských peněz předělat metro kompletně bezbariérově do pěti let, jenže tehdy se o tom problému tolik nemluvilo a neexistovala ani tak silná lobby jako dnes.
Kdy přišel zlomový moment?
Dlouho se nám od magistrátu dostávalo odpovědi, že je „bezbariérový přístup na mnoha místech konstrukčně vyloučený a přestavba starších stanic metra finančně neprůchodná“. Bezbariérovost nebyla pro vedení města absolutně téma. Přišlo nám, že jestli s tím chceme něco udělat, bude potřeba získat víc spojenců a jasně artikulovat naše požadavky. Tak vznikla petice „Za MHD přístupnou“, již během několika měsíců podepsalo více než deset tisíc lidí a kterou jsme na konci roku 2008 předali dosluhujícímu primátoru Bémovi. Ten nechal zřídit magistrátní skupinu Pro Prahu bez bariér – zpočátku bezzubou složku, jejíž význam se po volbách dramaticky proměnil, když získala významné členy a důležité kompetence.
O bezbariérovou Prahu usilujeme už sedm let a výsledek nakonec přišel v tom minulém, kdy městská rada přijala tzv. Koncepci pro Prahu bez bariér. Závazný dokument s jasně rozplánovanými kroky až do roku 2025. Letos je třeba v plánu bezbariérová rekonstrukce tří nejfrekventovanějších stanic metra – Můstek, Anděl, I. P. Pavlova, což bude ohromná změna k lepšímu.
Je tahle koncepce krok správným směrem?
Jediná její slabina je snad v tom, že není jisté, jestli se podle ní bude vážně postupovat (smích). Skvělé je už jen to, že přestože vznikla v minulém volebním období, nikdo ji neshodil ze stolu a nové vedení magistrátu dalo najevo, že s ní počítá. Pro mě bude zajímavý příští rok, na ten se chystá Karlovo náměstí a Palmovka. Jsem dost zvědavý (smích).
Dá se odhadnout, kolika lidem usnadní plánované změny život?
Přesná čísla vozíčkářů v Praze neznám, ale předpokládám, že půjde o desetitisíce lidí. Navíc nejde jen o ně. Odhaduje se, že bezbariérovost je v určité fázi života důležitá pro každého a v současné době se pozitivně dotkne života třetiny Pražanů. Krom maminek s kočárky se jedná hlavně o seniory, u nichž se v hlavním městě očekává dynamický početní nárůst. Lidé na vozíku jsou jen špička ledovce, těch, kteří změny ocení, je hrozně moc.
KDE VŠICHNI JSOU?
Přijde mi, že dnes je možné člověka na vozíku v MHD zahlédnout spíše výjimečně. Bude to v bezbariérové Praze vypadat jinak?
Když jsme v rámci Asistence spolu s dokumentaristou Tomášem Škrdlantem natáčeli náš první krátký film Prague needs a revolution, jenž za svůj název vděčí jedné z postav – Američance, kterou jsme v té době náhodou zastihli v Praze, ptala se nás: „Tady je nějak málo vozíčkářů, kde všichni jsou?“ Přijela sem ze svého úplně bezbariérového města na kurz tvůrčího psaní, těšila se, jak si užije prázdniny a hrozně ji zaskočilo a vydeptalo, jak je tu pro ni všechno nepřístupné.
Do roku 1989 se zkrátka moc nepočítalo s tím, že budou lidé s postižením žít jinde než ve specializovaných ústavech. Nebyly tu proto vybudované podmínky, které by jim umožňovaly pohybovat se po městě a být moc na očích. Počítám ale, že se to snad brzy změní.
Jak těžké je vyrovnat se s tím, že jste v dopravních prostředcích neobvyklý úkaz?
Když jste trochu citlivější člověk, tak je to pro vás určitě náročné. Kamkoli přijedete, strhne se na vás pozornost, protože na to ostatní cestující nejsou zvyklí. Kdyby byl v každém vagónu člověk s postižením, jako je to v jinde ve světě, nikdo se nad vámi nepozastaví.
Třeba studenti speciální pedagogiky, kteří v rámci jednoho našeho společného projektu jezdí v prvním ročníku na vozíčku, hrozně často zmiňují právě to, jak je jim nepříjemná soucitná pozornost okolí. Lidé, kteří mají vrozené postižení, se s tím vyrovnávají asi lépe, ale pro ty, kteří k hendikepu přijdou během života, je právě tohle hodně velká nálož navíc.
Od roku 2007 nabízíme nejen osobnostem veřejného života možnost vyzkoušet si, jaké je to cestovat Prahou na vozíku. Projít si tímhle zážitkem mi přijde hrozně důležité, aby člověk pochopil, jak se lidé s postižením cítí. Někdo se na vás raději vůbec nepodívá, jiný vám chce zase mermomocí pomáhat, okolí vás tak či onak bere najednou jinak. Je legrační, jak se vám s vozíkem pod zadkem najednou promění celý svět.
S jakými reakcemi se setkáváte u lidí, kteří si to takhle „nanečisto“ vyzkoušeli?
Být najednou odkázaný na pomoc někoho jiného je velká zkušenost. Domlouvat se s asistentem, kudy se půjde, nechat se tlačit, nemít vše pod kontrolou. Třeba lidé z velkých firem, kteří neradi čekají a jsou zvyklí, že všechno frčí, bývají překvapení, jak všechno trvá. Někam se přijde a zjistíme, že bezbariérová tramvaj jede až za 40 minut, to je pak: „To tady budeme tak dlouho čekat? To přeci nejde. Co budeme dělat?“ Vezměte si přitom takové studenty, kteří když jedou na zkoušku a chtějí být na místě včas, musí běžně vyrazit o dvě hodiny dřív, kdyby se něco pokazilo.
S novou koncepcí se zdá, že je boj o bezbariérovou Prahu téměř vybojovaný. Máte nějaké další plány, jak usnadnit život lidem s postižením?
Chceme se teď s Asistencí zaměřit na důležité téma příspěvku na péči. Nejvyšší částka, na kterou v tuhle chvíli lidé s postižením mohou dosáhnout, stačí na uhrazení maximálně čtyř hodin služeb asistenta denně, přestože v některých případech potřebují celodenní péči. Zbytek si někde musí obstarat sami. Sehnat někde navíc tisíc korun denně je pro člověka, který nemá zkušenosti s fundraisingem a movité známé, hodně složitý úkol.
Brzdí to také v minulosti započatý proces deinstitucionalizace péče, protože plno lidí se teď přesně z těchto důvodů do ústavů raději vrací. Jde hlavně o ty, kteří nerozhodují sami za sebe a mají nějaké kombinované postižení. Je jim třeba čtyřicet a jejich o dvacet let starší rodiče dojdou k závěru, že už ty síly zkrátka nemají a rozhodnou se pro ústavní péči, která sice nabízí plný servis, ale zase je tam dalších 200 lidí a život je tam úplně jiný. Rádi bychom pomohli tohle nějak změnit, ale to je asi ještě větší oříšek než bezbariérovost veřejné dopravy v Praze.
***
Erik Čipera (*1973). Původně dobrovolník, dnes ředitel o. p. s. Asistence, která pomáhá lidem s tělesným a kombinovaným postižením zapojit se do společnosti. Absolvent fotografie a speciální pedagogiky. Iniciátor projektu Jedeme v tom s vámi, který účastníkům nabízí poznat bariéry veřejné dopravy na vlastní kůži a jímž od roku 2007 prošlo více jak 500 lidí. Vždy se rád vrací do Tiruvannamalai v Indii k hoře Arunáčale.
