Na začátku března chalífát pustil do světa video, na kterém jeho ozbrojenci rozbíjeli exponáty uchované v Mosulském archeologickém museu. Následovně se začaly šířit zprávy, které přiživuje irácká vláda ve snaze přimět své spojence k přímé vojenské intervenci, o srovnání dávných asyrských měst Nimrud a Hatra se zemí. Propaganda džihádistů se znovu trefila do černého a jejich počínání odsoudil kde kdo. Generální ředitelka UNESCO se nezdráhala prohlásit ničení památek za válečný zločin, byť by se dalo polemizovat, proč používat tak silný výraz až teď, kdy dochází ke zkáze pouhých – byť velice drahocenných – předmětů, zatímco vraždy muslimů, defenestrace homosexuálů či kamenování místních cizoložnic vzbudily nesrovnatelně menší emoce.
Na celé věci pramálo mění také fakt, že většinu ničených exponátů mosulského muzea tvoří repliky. Propagandistická síla ISILu totiž spočívá v tom, že zobrazuje vytěsněné složky našeho „kulturního dědictví“, na které bychom nejradši zapomněli. Koneckonců neméně zdatnými ikonoklasty byli ve své době husité a kalvinisté, Filippo T. Marinetti relativně nedávno vyzýval k zničení muzeí a v našich končinách je stále dosti silné přesvědčení, že hospodářskému rozvoji musí ustoupit vše staré a historické, co je na obtíž. V tomto případě však ničení památek na sebe bere uklidňující formu demolicí, probíhajících za dodržení všech stavebních předpisů.
