Začátek léta, parný den. Potřebovala jen kousek ze Švanďáku k domovu Palata. Bývala by to střihla pěšky, jenže spěchala na svou dobrovolnickou službu. Sedla si k okénku a zahloubaně mžourala do slunka. O stanici později do ní najednou někdo drknul a do zorného pole podstrčil odznáček. Zprvu si myslela, že je to kdosi s průkazem ZTP, a tak zvedla, aby uvolnila místo, jenže to už si všimla, že má čest s revizorem, které souhrnně nazývá rejnoci. Srdce jí vjelo až do krku, patří totiž mezi zaryté neplatiče.
„Co budu dělat?“ problesklo jí hlavou, aby si vzápětí rozpomenula na jeden trik z maďarského filmu Revizoři. „Nic nebudu dělat. Budu mlčet a snad ho to přejde...“ Zase si sedla a dívala se dál z okna.
„Lístek!“ „Jízdenku!“ „Your ticket, please!“ Zkoušel upoutat její pozornost se stále větší naléhavostí, ale jakoby byla oněměla. Nato prokroužil zbytek cestujících a dal jí naději, že svou snahu nakonec vzdal.
„Příští stanice Hřebenka, výstup domov Palata,“ ozval se signál její stanice. Zvedla se a chtěla vyklouznout, jenže jí měl v merku a v tu ránu byl u ní a už měl ruce rozpřažené mezi tyčemi, aby neunikla. Bylo to drobné děvče, sotva padesátikilové, ani ji nenapadlo pokusit se o zápas ve volném stylu. Potřetí se usadila a zas jen zírala ven. Dech vymahače se zatím trochu zrychlil, začínal být vyvedený z míry. „Nemluvíš-nevystoupíš! Leda mi dáš občanku nebo volám policii,“ zkusil, ale ona nic.
„Tak ty necekneš? Jak myslíš!“ vyndal mobil a vytáčel číslo.
„Konečná stanice, prosíme, vystupte!“ Dorazili na Strahov, dveře se otevřely a cestující vyrazili do svých směrů, pár zůstalo přihlížet. Jen si nasazovala batoh a zvedla se, nijak se nehnala k útěku, ale najednou, kde se vzal, tu se vzal, jako eso z rukávu vyskočil ze zadního sedadla druhý rejnok, který o sobě za celou desetiminutovou jízdu nedal ani tušit a rovnou jí loktem narazil zpátky na sedadlo. „Ty tu s námi zůstaneš, dokud nepromluvíš, nebo nezaplatíš!“ Servítky si vskutku nebral, místo na žebrech zasažené pověstným ostnem se hodně bolestivě hlásilo a děvče ztratilo trpělivost. Chtěla proskočit mezi lapači do otevřených dveří. Eso rejnok to nejspíš čekal a jediným trénovaným úderem do tváře ji srazil k zemi mezi sedačky. Její luxusní plastikové sluneční brýle ze Vše za deset se rozlétly na několik kousků a druhou ještě chytla o rantl pod oknem.
ZAŘVI A UTEČ!
Už nebyl čas hrát si na hrdinku, tady šlo o život. Mužský kolem padesátky, vysoký k metru osmdesát, s brýlemi na dálku, šedými vlasy na ježka a stejně barevným knírkem, trochu podobný jejímu otci – to byl nyní úhlavní nepřítel. Začala křičet. Nejsilnějším, nejvyšším hrdelním řevem, jakého v oné rozpláclé poloze na zemi byla schopna.
Po pár vteřinách přiskakuje třetí muž – řidič, a huláká po rejnocích: „Co se to tu děje?! Nechte tu holku bejt!“ Patrně zatím nevěděl, že jsou to revizoři.
Přišla její chvilka, pánové se začali dohadovat mezi sebou a konečně měla čas vyskočit a pelášila pryč. Minula několik nedávných spolucestujících, které spíše než by se jí chtěli zastat, zajímalo, jak to celé dopadne. Možná se jim zrovna zdálo normální, že člověk bez lístku zasluhuje trest fyzický.
Ani se neotočila a pádila dolů kopcem klikatým chodníčkem mezi domy, co to jen šlo a zastavila se až v klidné oáze zahrady domova seniorů. Vydechla si úlevou a zasmála se tomu, jak pouhé mlčení dokáže člověka vytočit a jak vůli nedostat pokutu nepokořil ani nátlak, ani násilí. Kdepak na ni s pokutou, děvenka už ve svých osmnácti vyplatila přes třicet tisíc na exekuci, a to navíc před Vánoci. To byly šťastné a veselé! Dvacet zaplatila z čerstvě nabytého stavebního spoření a zbytek si ještě musela půjčit. Žádné studium v zahraničí, ani dovolená na Jadranu s klukem. Vlastně se od té finanční pohromy nikdy nedostala do černých čísel, ale co už s tím. Kvůli tomu, že přikrmila přežrané vymahače z nechvalně proslulé společnosti Tessile Ditta, si už hlavu neláme, jen je od té doby pevně rozhodnuta, že již nikdy nezaplatí za jízdné ani korunu. Tentokrát jí to prošlo jen o chloupek a byl to boj, z něhož měla podlitinu na zádech pod lopatkou, oteklé a namodralé líčko a dva dny jí pískalo v uchu. Eso rejnok se snad trošku vybouřil a možná, že v dalším autobuse už mu chybějící lístek za takové extempore stát nebude – protože si sice bouchl, ale stejně ničeho nevydobyl.
