Vítáme Banána! Čtenářům Nového Prostoru představujeme hudebního recenzenta, zpěváka několika kapel, moderátora rádia Wave, prodejce knih, publicistu, antifašistu... Je toho na jeden život docela dost, jak na tebe působí, když se to takhle vyjmenuje?
Zní to trochu bláznivě. První, co mě napadne, je, že si nechci brát nějaké zásluhy. Může to být i pravda, ale jde jen o pojmenování konkrétních věcí, škatulky, který asi pomáhají nejen v muzice, ale i v životě. Pro mě osobně nehrají žádnou roli, nikdy o sobě nepřemýšlím jako o moderátorovi nebo zpěvákovi, ale prostě jako o Banánovi. Vždycky jsem trochu nesvůj, když to někdo začne takhle vyjmenovávat.
NEČEKEJ NA NIC!
Vybavíš si ještě svoje první setkání s hardcorem?
No jasně! Jsem z malé vesnice, čas jsme trávili poflakováním s kluky ze sousedství. Když nám bylo kolem patnácti, začal tuhle muziku poslouchat jeden kluk z vedlejší bytovky. Úplně nejdřív jsem od něj dostal metal, např. Sepulturu, pak přišli Biohazard a tak dál. Zpočátku jsem to možná poslouchal hlavně kvůli tomu, abych zapadl do party starších kluků. „Jo jasný, kluci, je to super, jsem z toho úplně hotovej.“ Teď už vlastně nedokážu posoudit, jestli se mi to tehdy doopravdy líbilo, nebo jestli běželo jen o takovou pózu, která je podle mě v tomhle věku přirozená a má ji skoro každý. Tím, že jsem neuměl ani dobře anglicky, jsem navíc nebyl schopný pořádně rozklíčovat texty. Takže ten náraz, jako fakt náraz (tlesknutí), přišel, až když jsem slyšel Kritickou situaci. Dodnes si přesně pamatuju, kde a jak se to stalo. Leželi jsme u řeky, koupali se a někdo mi dal walkmana, kde byla kazeta Kritické situace. Na dece u řeky jsem si poslechl celou desku a úplně mě rozsekala. Najednou mi vystoupily texty, obsah a přesah, který hardcore má. Dodnes si pamatuju část textu: „Nečekej prosím, až se proti tobě spojí ti, kterým jsi pro smích, a ti, kdož se tě bojí.“ To bylo hodně silné, sebralo mě to a od té doby se to se mnou veze (smích).
Máš zpětně představu, proč pro tebe byla zrovna tahle část textu zásadní?
Asi v souvislosti s tím, že jsem vždycky tíhnul k partě starších kluků a byl jsem tam pak trochu otloukánek. Nevnímám to nějak negativně, spíš jako přirozené – byl jsem z nich nejmladší, takže se po mně vozili. Zpětně to beru spíš jako pozitivní zkušenost, protože od té doby mě hrozně sere, když se někdo nad druhé povyšuje. To jsem ale asi trochu cítil už od malička. Tehdy jsem ale nechápal, co a proč se děje, jenom jsem věděl, že je to špatně. První poslech Kritické situace a toho verše zvlášť pro mě byly elektrický výboj k nastartování vlastní cesty, která bude opravdu moje. Dělej si to po svém a na nic nečekej. Tahle část je tam pro mě nejdůležitější. Nečekej, až ti předsudky okolí způsobí něco, co už nezvládneš.
Nepřicházely hudební vlivy jako Biohazard nebo Sepultura ještě z jiných kruhů než Kritická situace? Nebo to tehdy bylo totéž?
U nás na vesnici jo. Prostě tvrdá muzika. Rozdíly jsem samozřejmě pochopil celkem záhy. Vlastně docela snadno i díky tomu, že když přijeli Biohazard, hráli někde ve Sportovní hale, zatímco Kritická situace bývala na Sedmičce nebo v Plzni v klubu Pod lampou, což bylo hodně podobné jako Sedmička. A mohl jsi za nimi po koncertě jít a pokecat. Takže mi docela brzo došlo, že hardcorová scéna je výjimečná tím, že se mažou nebo by se měly mazat bariéry.
I dneska po rozhovoru jedeš na Sedmičku…
Jedu. Po těch dvaceti letech nevím, po kolikáté už tím autobusem nahoru na Strahov pojedu. Najezdil jsem se tudy fakt hodně. První cesty si vybavuju dost živě. Jedeš s kámošema tou dvěstěsedmnáctkou, dole svítí Smíchov a Košíře, v ruce desku, na kterou sis ušetřil z kapesného, druhý den ráno musíš do školy a je ti úplně jedno, že tam přijdeš nevyspalý, protože máš hlavu plnou zážitků z koncertu a v tu chvíli pro tebe nic jiného neexistuje. To už teď nezažívám, jedinečnost a neopakovatelnost okamžiku, kdy je všechno nové a je to pro tebe všechno… To mi dost chybí. Ale po dvaceti letech je to přirozené. Když tam jezdíš dvacet let, občas pětkrát do týdne, je to jiné, než když je ti šestnáct a dostaneš se tam jednou za měsíc.
Jaký máš vztah k práci?
(smích) Já v podstatě nemám žádnou negativní zkušenost s prací, ale to je proto, že jsem si to tak nastavil a měl možnost nastavit. Taky jsem ale nikdy neměl žádný prachy. Bylo pro mě důležitější, aby mě nesralo, co dělám. Uživím se, ale rozhodně jsem nikdy nevydělával peníze v tom ohledu, jak tohle slovní spojení většina lidí vnímá. Krom peněz na nájem a jídlo jsem taky nic moc jiného nikdy nepotřeboval. Moje první práce byla vlastně civilka, ta to možná trochu předurčila.
Co jsi dělal?
Byl jsem v nízkoprahovém krizovém centru v Plzni. To znamená lidi bez domova, drogově závislí, lidi s problémy v rodině… Jsem za tu zkušenost hrozně rád, v mnoha ohledech jsem dostal výbornou školu. Pochopil jsem, kam až můžeš padnout a taky kolika způsoby tě lidi můžou ojebat (smích). Od té doby se málokdy nechám nachytat. Ale naprosto chápu, že práce může někoho srát. Když se rozhlédnu kolem sebe, vidím, že to jde celé špatným směrem.
Co vidíš?
Že se z lidí stávají lidské zdroje, že jde jen o to je vysát a ještě jim to znepříjemnit všemi možnými pravidly a poučkami, všechno nacpat do normovaných tabulek. Tomu jsem se chtěl vždycky za každou cenu vyhnout. Představa, že pracuju někde, kde si nemůžu dojít ani na záchod, je pro mě šílená. Ale chápu, že někdo nemá jinou možnost. A to je špatně. Snažím se to nevnímat tak, že kdo dělá u pásu nebo nedělá vůbec, je nějak méněcenný. Ale spousta lidí to tak samozřejmě vnímá a řeší to stylem „Já tady na ně makám! Platím daně na příživníky!“ To je poslední, co mě trápí. Že bych měl snad makat na někoho, kdo dejme tomu prodává Nový Prostor.
Jestli tohle je poslední, tak co tě trápí nejvíc?
První, co mě trápí, je, že většina lidí nedokáže vidět, že tohle je to poslední, co by je mělo trápit. Že zatímco tu uniká strašlivé množství prostředků do černých děr a na různé nesmysly, lidi dokola řeší sociální dávky pro Romy, že někdo nemá práci nebo nechce pracovat. Místo toho, aby se zaměřili na to, jak je nastavený systém, který je ubíjí.
Co s tím?
Nechovat se tak a zkoušet o tom co nejvíc mluvit.
Existují situace, kdy mluvit nestačí?
Určitě. Když pojedu v tramvaji a někdo tam bude mlátit člověka bez domova deštníkem, což sem třeba já viděl, a nepřestane, ani když mu opakovaně řeknu, ať toho nechá, tak mu ji prostě napálím. Nebo při demonstracích proti Romům. I když vnímám i to, že v těchto případech je to mnohdy trochu složitější, protože čelit davu pěti tisíc lidí připravených na lynč může být v podstatě sebevražda. Byl bych hrozně rád, kdyby to tak nebylo, kdyby i tady v tomto ohledu fungovala stejná pouliční odhodlanost a radikalita jako třeba ve Španělsku nebo v Řecku. Je ale třeba si uvědomit, že tam má něco podobného tradici dlouhou několik desítek let a tady úplně chybí.
Mnoho lidí by namítlo, že násilí plodí násilí. Jaký je vlastně tvůj postoj k němu?
Myslím, že občas je potřeba. Třeba právě v takové situaci. Z mého pohledu je tam někomu ubližováno, navíc z důvodu, který si násilí rozhodně nezaslouží, takže takovou reakci vnímám jako adekvátní. Samozřejmě přitom záleží na míře. Odstrčíš ho, dáš mu facku nebo ho rozšlapeš tak, že bude čtrnáct dní v nemocnici? Není násilí jako násilí. A co se týče toho, že násilí plodí násilí, to je těžké. Každý, kdo vidí fotky z Auschwitzu, na kterých ženou děti do plynových komor, by asi měl tendenci takovou věc zastavit, kdyby měl možnost. A asi by se to neobešlo bez násilí, které by v takové situaci, předpokládám, nikomu nevadilo, protože by zabránilo zplynování tisíců dětí. To je ostatně i moje reakce na kritiku radikálního antifašismu. Fyzickým způsobem bráníš rozšiřování fašismu, protože v určitém bodě všechny ostatní možnosti mizí. V momentě, kdy bráníš zcela evidentnímu bezpráví, kterému nelze zabránit jinak, je jistá míra radikality na místě.
Setkáváš se často s projevy fašismu?
Když nechám stranou fašizující tendence společnosti, anticiganismus a antiislamismus, tak klasický neonacismus, tak jsme ho znali poslední desetiletí, se zdá být momentálně na ústupu. Nepamatuji si například, že by se za poslední dobu na nějakém HC koncertě objevili náckové, minimálně pokud jde o Prahu. Ještě před šesti lety přitom bylo běžné, že se ze Sedmičky jezdilo v partách, protože na Karláku nebo na Dejvické čekala skupina hákošů. Vím, že ne zdaleka všude je to tak růžové, ale obecně se v tomhle ohledu situace zlepšila. Neexistuje tu žádná subkultura, která by byla jejich podhoubím, NS hnutí se zdá být hodně vykořeněné, na čemž má určitě podíl tehdy trochu nečekaná vlna policejních represí, ale stejně tak i soustředěná a úspěšná činnost antifašistického hnutí.
NESTAVĚT ZDI
Jsi jedním z autorů knihy Kmeny, která se věnuje českým subkulturám. Krátce po svém vydání se stala hitem, zároveň byla z mnoha stran kritizovaná. Jak se na její vydání díváš zpětně?
Vím, že mnoha lidem vadí, že jsou do toho projektu zapojení sponzoři, že to není čisté. Ale já to taky tak beru, že dělám kompromis. Já jsem tohle věděl od začátku a nevadilo mi to, protože jsem to nikdy nebral jako nějaký subkulturní projekt. Psal jsem kapitolu o skinheadech a bral to tak, že celá kniha bude mít jednoznačný přesah za hranice subkultur, kterým se věnuje. A to se potvrdilo, když se Kmeny staly hitem. Jestli právem, nebo neprávem mi nepřijde důležité, na rozdíl třeba od toho, že se tisíce lidí dozvěděly, že skinhead nemusí být nutně fašista nebo rasista. Tahle představa je v Čechách hodně zažitá a najednou je tu kapitola, ve které skinheadi vyprávějí, jak nesnášejí fašisty a neonacisty. A krom toho mluví o své kultuře, a co pro ně znamená. Bral jsem to tak, že mám prostřednictvím té knihy možnost lidem venku říct: „Hele, na tuhle konkrétní věc máte zkreslený pohled!“ Tak jsem to prostě udělal.
Část kritiky knize vytýkala, že v ní převažuje obrazová složka a subkultury se tím redukují na obrázkový katalog jakýchsi libůstek. Jak jsi tuhle námitku vnímal?
Částečně s tím souhlasím v tom ohledu, že chápu, že se to tak dá vidět. Ale zásadní argument by to pro mě byl ve chvíli, kdyby tam třeba byly jenom fotky.
Máš dojem, že Kmeny můžou být pro někoho podobným elektrickým impulsem jako kdysi pro tebe kazeta Kritické situace?
Myslím, že můžou. Souvisí to i s tím, že doba je jiná. Když se ke mně v roce 94 dostal hardcore, mnoho jiných způsobů, jak narazit na takovou hudbu, nebylo. Teď je to jiný. Můžu milionkrát ofrňovat nos a říkat, že internet je v mnoha věcech na hovno, ale lidi odtud čerpají informace. A ruku v ruce s tím se mění celý přístup k nim. Někoho může zaujmout fotka skinheada v tričku Antiracist a řekne si: „Tak jak to teda je?“ Myslím, že to je v pořádku. Fotka nemusí být méněcenná. Ale i tak tu knihu vnímám jako určitý kanál a tak jsem k ní přistupoval.
Vyhraněné hodnoty a postoje charakterizující část portrétovaných subkultur stojí v Kmenech na stejné úrovni jako sběratelství kecek. Nedegraduje takové sousedství třeba přesah, o kterém jsi mluvil v souvislosti s hardcorem?
Pokud vyjdeme z toho, že mezi lidmi by neměly být rozdíly a měla by panovat rovnost, což jsem vždy považoval za jedno z nejdůležitějších poselství HC scény, potažmo jakékoliv jiné alternativy, tak nechápu, proč by mělo vadit, že vedle sebe stojí skinheadi a kulturisti.
Banáne, promiň, ze začátku jsi zmínil svoji ochotu ke kompromisu, a tak si říkám, jak to jde dohromady s tím strupem na čele, který máš od toho, jak se při koncertech mlátíš mikrofonem do hlavy…
Já to slovo poslední dobou používám dost často. Uvědomuji si to. Trochu mě začala unavovat dogmata a představa o jediné správné a čisté cestě. Začal jsem, možná dost pozdě, vnímat hodně pozitivních podnětů i mimo okruh, ve kterém se pohybuji, mimo aktivistickou, hardcorovou nebo jakoukoliv jinou scénu. Mluví se v nich o celospolečenské změně, ale někdy mám pocit, jakoby se z ní někteří snažili už dopředu vyloučit všechny, kdo nezapadají do jejich obrazu správnosti, a tak se s nimi vlastně odmítají o čemkoliv bavit. Z mého pohledu to jde proti sobě. Měnit věci s lidmi, kteří mají stejné názory, je ta nejjednodušší věc na světě. A stejně to většinou nefunguje. Jen za těch dvacet let – kolik vzniklo, do krve se pohádalo a zase se rozpadlo anarchistických skupin, které měly jasno v tom, že jejich pravda je jediná správná a že ostatní to dělají špatně. Občas mám pocit, že styčných bodů může být devadesát procent, ale někdo bude mít neustále potřebu stavět zdi z těch deseti procent a bránit jakékoliv smysluplné diskuzi, natož pak změně. To mě strašně štve a vnitřně trápí. A proto taky dělám kroky, které spousta lidí považuje za zradu. Ale tak to prostě je.
A co dotyky či koketerie s korporátem?
Celý náš život je koketérie s něčím, s čím nesouhlasíme na 100 %. I u těch Kmenů, i když ani nevím, jestli zrovna sponzorský pivovar, o který tam šlo nejvíc, je vůbec nějaká nadnárodní korporace a je mi to vlastně i upřímně jedno. Pro mě je to pivovar. Přestože dvacet let nepiju, nepovažuju pivovar za největší zlo na světě. Jsem s jeho existencí smířený, ostatně velmi často si třeba kupuju nealkoholické pivo, které vyrábí regulérní pivovar, a tím ho taky podporuju. Nemusel bych to dělat, mohl bych pít jenom vodu, ale neřeším to, nepřijde mi to důležité. Nevidím zásadní rozdíl mezi dotykem s korporátem v momentu, kdy jdeš do hospody a dáš si tam deset piv, a dotykem s korporátem v knize Kmeny. A mám pocit, že tohle se mnoho lidí snaží oddělovat tak, že z toho téměř povstávají dva životy v tom smyslu, že někdo chodí přes den makat do banky, protože to je prostě práce, a zároveň neustále brání nějaké obecné morální a etické principy. Je to věc, o které teď hodně přemýšlím. Má člověk, který osm hodin denně maká pro ČSOB, právo říkat, že nějaká kapela už není punková, protože hrála na festivalu sponzorovaném nějakým pivovarem? Kde je větší rozpor? A kdo by to měl posuzovat? Diskuze je podle mě velmi důležitá, ale je nutné být připraven na to, že přináší otázky na obě strany.
PŘEKONAT SAMA SEBE
Mnoho lidí tě má spojeného se Straight Edge stylem, který obnáší veganství, odmítnutí jakýchkoliv drog a všech dalších „berliček“. Co pro tebe tenhle přístup k životu znamená?
Znamená pro mě v rámci možností maximálně čistou a koncentrovanou mysl. Nemám problém fungovat ve společnosti, kde lidi pijí alkohol a třeba někomu koupit pivo nebo panáka, udělal jsem to mnohokrát. Nicméně věřím tomu, že abstinence je pro mě osobně dobrá a pozitivní cesta, a vím, že jsem díky ní dokázal spoustu věcí udělat, překonat, posunout dál. Zároveň je ale dobré udržet si určitý nadhled a rozhodně si nemyslím, že je to cesta pro každého. Znám lidi, kterým pomohlo, když začali trochu pít nebo kouřit trávu. Jakoby je to vnitřně odblokovalo, komunikace s nimi začala být jednodušší a i oni sami se podle mě začali cítit přirozeněji. I tady by mělo platit, že by Straight Edge nemělo stát v cestě mezi lidmi.
Je pro to třeba silná sebedisciplína?
Já to tak necítím, ale to neznamená, že tam není. Ale sebedisciplínu můžeš mít i v tom, že víš, že máš sklony se chovat jako despota, uvědomuješ si to a nějak s tím pracuješ. To je možná důležitější sebediscplína než ta, která souvisí se Straight Edge.
Jaký máš vztah ke všem těm tetováním, které máš?
Moc to neřeším, je to pro mě spíš taková kronika. Spousta z nich zpětně ani není nijak extra dobře provedených, ale vůbec mě to nesere a nelituju ani jedné čárky.
Během koncertů se občas svlékáš do naha, z jakého důvodu jsi s tím přišel?
To byla taková výzva. Probourat tabu nahého těla. Nikdy jsem neměl pocit, že mám perfektní tělo, takže když jsem hrál s Balaclavou, kdy jsem se vysvlékal poprvé, bral jsem to jako provokaci, způsob jak demýtizovat nahotu. Zároveň mě to dost posunulo osobně. Šlo v určitém ohledu o překonání sebe sama, vlastního studu. Já jsem byl spíš stydlivý kluk, rozhodně jsem neoplýval sebevědomím. A najednou jsem byl schopen se vysvléct před lidmi, což bylo docela osvobozující.
Cvičíš pravidelně crossfit, což je velmi náročná disciplína. Co tě k ní přivedlo?
No, zas tak pravidelně ne (smích). A vtipný na tom je, že jsem začal cvičit až po třicítce, tedy v době, kdy s tím většina lidí sekne. Vlastně ani nevím, odkud ten impuls přišel, možná to byla podvědomá reakce na krizi středního věku (smích). Každopádně jsem rád a baví mě to, stejně jako třeba fotbal. Někam mě to posouvá a s větší fyzickou pohodou je mnohdy spojená i větší pohoda psychická. Navíc Crossfit Praha gym je fakt v pohodě, má např. jasně vyhraněný postoj vůči rasistům a cítím se tam prostě dobře.
Na začátku jsi zmínil, že se cítíš nesvůj, když tě někdo představuje prostřednictvím výčtu všeho, co děláš, jak by ses uvedl sám?
Stačí jako Banán, co si dělá svoje věci, ale uvědomuje si, že bez lidí kolem by mohl dělat leda tak pěkný hovno.
***
Milan Trachta alias Banán (nar. 1979) pochází z Vochova u Plzně, vystudoval obchodní akademii v Plzni a žije v Praze. Byl zpěvákem hardcorových hudebních skupin Balaclava, Lahar nebo Spes Erepta. Dnes zpívá ve skupině Hanba, s níž vydal album Silou kovadliny (Damage Done Records: 2014), a v noise punk kapele Hlinomaz. Banán příležitostně píše hudební recenze na czechcore.cz, moderuje vlastní pořad na Rádiu Wave a prodává muziku a knížky v pražském obchodě Polí5/Rekomando.
