Historická výročí ze své podstaty přitahují pozornost nejen publicistů, nýbrž i umělců a dramaturgů. I díky živému zájmu veřejnosti o minulost je zdejší půda nesmírně úrodná pro artefakty, které se snaží ilustrovat či komentovat dějiny. Zejména nedávné historické události se mnohokrát ukázaly být podnětnou látkou i pro divadlo. A stejně jako s uplývajícími lety neúprosně narůstá objem toho, co se dá vymezit jako „historie“, vzniká i odstup, jenž dovoluje daná období podrobit obecnější analýze. Námětem pro uměleckou reflexi se tedy nově stává polistopadová transformace a bouřlivé období přelomu 20. a 21. století. Jedním z počinů, které se snaží s tímto materiálem vypořádat, je inscenace Po sametu pražského Národního divadla.
ŽILA BYLA ZEMĚ
„Docela dlouhá doba na docela dlouhý příběh. Byl vůbec nějaký? Po čtvrt století bychom to snad už mohli vědět,“ čteme v úvaze Ondřeje Štindla, která je součástí programu k představení. Snahou tvůrců je provést diváka obdobím od okamžiků hned po Sametové revoluci až k dnešku. Zatímco první roky shrnuje nadšený monolog ženy v baloňáku („Poprvé erotický časopis, poprvé západní časopis o hudbě, poprvé…“), další část představení je čímsi na způsob kalendária, v němž je ke každému roku přiřazen výběr událostí, výroků a jevů. Text hry sestavil režisér Jiří Adámek s pomocí Ivana Lampera, přičemž jako základ posloužily úryvky z Lamperovy autorské rubriky Minulý týden, publikované v časopise Respekt od roku 1992.
Že se podobné formální řešení může na první pohled zdát nezáživným? Že je soustředění na syrový materiál ze strany autorů šikovným úhybným manévrem, jenž je zbavuje nutnosti kriticky reflektovat referované období? Výsledné scénické zpracování a celková kompozice díla ukazují, že opak je pravdou. Přestože nás inscenace přehlcuje všelijakými projevy doby, po čase jsme za onou chaotickou směsí vět a obrazů schopni pozorovat promyšlenou výpověď o vývoji společnosti. A je to příběh, ze kterého mnohdy mrazí.
ČAS MĚŘENÝ V OBLECÍCH
Osudovou klaustrofobnost malé země zdůrazňuje uspořádání jeviště a scénograf ie, která může asociovat maketu krajiny stejně jako hřiště nebo vymazlenou zahrádku u zbohatlické vily. Mezi miniaturními kopečky se pohybuje šestice účinkujících. V průběhu představení obměňují své kostýmy (fantaskně nevkusné obleky v zářivých barvách a bujné účesy stř ídá uniformita dnešního formálního dresscodu) a propůjčují tvář i hlas ikonickým postavám epochy: od rozmanitých „malých českých lidí“ až ke známým tvářím od Vladimíra Železného k Andreji Babišovi. Nutno říci, že po herecké stránce nemá Po sametu chybu.
Z Adámkovy inscenace je jistě velice patrné, jak moc je pro vnitřní náboj podobného projektu důležitý zmíněný časový odstup od zobrazovaných témat. Zatímco je „devadesátková“ část představení jak na estetické, tak i na intelektuální úrovni brilantní, ve ztvárnění čerstvějších událostí najdeme hluchá místa. Komplexní pohled na společnost ustupuje hořké satiře, jejímž terčem jsou hlavně politické elity. I přes pár lacinějších replik lze ovšem autorům připsat k dobru, že se v posledních ročnících snaží zdržet paušálních soudů a vyřizování účtů s dnešními lídry.
Kombinace propracované formy a obsahové jedinečnosti činí z Po sametu zcela jistě jednu z nejdůležitějších inscenací uplynulého roku. Dnešní nejednoduchá doba podobná představení potřebuje jako sůl.
Ivan Lamper a Jiří Adámek: Po sametu, česká premiéra 17. listopadu 2014 Národní divadlo Praha
