NP č.449 > Kultura | FilmNemožnost lásky?Dominika Prejdová

Mami! Xaviera Dolana, poslední počin kanadského zázračného dítěte, jen pětadvacetiletého autora z Quebecu, je jeho dosud nejlepším, nejvyrovnanějším dílem.

Dolan se v něm vrací k tématu svého debutu, snímku Zabil jsem svou matku, jímž před pěti lety ohromil diváky v Cannes. K tématu, jež se ukazuje životadárnou silou jeho tvorby – komplikovanému, ale intenzivnímu vztah k matce – Dolan říká, že v prvním snímku vyprávěnému z perspektivy syna jí chtěl potrestat, v Mami! pak chce matku pomstít a učinit z ní střed filmu. „Nezajímají mě role, které obyčejně ve filmech ženy mají, ať už jsou oběťmi nebo sexuálními objekty. Mě zajímá silná vzpřímená žena, která bojuje,“ říká Dolan.

Dolan, jenž, jak je u něho zvykem, film také koprodukoval, je autorem scénáře, hudby, kostýmů i střihu, vymyslel ideální cestu, jak dát průchod intenzivním emocím, a přitom se odpoutat od sebe. Inspiroval se novinovým příběhem o nezvladatelném dítěti, jež byla jeho matka nucená dát do ústavu. Dolan buduje svůj příběh soustředěně kolem tří ústředních postav, matky Diane a jejího hyperaktivního syna Steva, jehož přebírá z výchovného ústavu do své péče potom, co podpálil kavárnu. Třetím hráčem je tu sousedka Kyla, která se s rodinou blíží. Žena s vlastními úzkostmi začne Steva doma učit.

 

1 : 1

Dolan, inspirován portrétními fotografiemi, se rozhodl pro radikální formální krok – celý film je snímán ve čtvercovém formátu 1 : 1, jenž jasně ustavuje divákův pohled na postavy, jakákoliv horizontalita přinášející prostor a okolí je potlačena. Film tak dostává dusivý rámec, který ale dobře odpovídá zobrazované intimitě a blízkosti vztahů. Rámec obrazu se v průběhu filmu rozšíří do normální širokoúhlé podoby jen dvakrát, vždycky ve chvíli volnosti, nejdřív skutečné – když Diane se Stevem a Kylou prožívají vrchol vzájemné blízkosti, která jim na chvíli dovolí vše, a podruhé ukazuje vnitřní svobodu – ve fantazii Diane, když si představuje, jak jinak by také mohla vypadat jejich společná budoucnost.

Dolan navozuje dokonalé splynutí se svými postavami i dalšími formálními prostředky – dobře vybranými herci, hudbou fungující jako součást života postav, kostýmy dotvářejícími charakter hrdinů, prostředím, jež Dolan dobře zná (nejdřív chtěl natočit film v angličtině, ale nakonec se rozhodl pro Quebec a čtvrť, v níž vyrůstal). Především se tu ale Dolan ukazuje jako vyzrálý scénický režisér – suverénně je snímá a v celé délce dokáže sledovat a zachytit emocionální vývoj. Vznikly tak scény, jež těžko nechají někoho chladným zobrazovanou citovou blízkostí. Dolan své postavy pojímá s humorem, soucitem, ale hlavně vřelostí, která je v současné kinematografii chladného minimalismu nebývalá. Skvěle tu přitom funguje postava sousedky Kyly. Koktající žena s vlastními problémy, avšak možná s o to větší empatií, je zrcadlem vztahu matky a syna a zároveň obohacením pro oba. Současně zdůrazňuje některé rysy jejich výjimečného pouta, protože je s nimi jen potud, dokud je Steve pod ochranou Diane. Prchavost, pomíjivost štěstí tak díky ní dostává ještě melancholičtější, lyričtější ráz. Díky ní také nabývá variace jejich vztahu více poloh, od hysterie a síly až po bezradnost, naději.

Dolan vypráví o nemožném soužití matky a syna, nemožném kvůli své intenzitě, která oba požírá. Nikdy tě nebudu milovat míň, říká v jednu chvíli Diane Stevovi, to ty mě budeš milovat pořád míň, tak to chodí mezi rodiči a dětmi. Film ale ukazuje něco jiného. Nemožnost společného bytí neznamená nemožnost lásky. Je to jen jedno z ohraničení, které dává životu jeho intenzitu.


autor / Dominika Prejdová VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA
celý archiv