Zrovna se slaví Dušičky. Hřbitov v Bohunicích zahalují světla stovek svíček. Zbožní venkované v ulicích městečka míjejí roztančené maškary, potvory a strašidla s plastovými maskami.
Přesně tohoto dne se také do své rodné obce vrací Marek, vysoký mladý muž s nápadně kultivovaným projevem, nejmladší ze tří bratrů. Marek právě odešel z kněžského semináře a nyní stojí na životním rozcestí. Než se vydá dál, musí se poměřit se složitými rodinnými vztahy, s očekáváními, která zklamal, ale také s následky svých dřívějších rozhodnutí a vůbec se sebou samotným. V listopadové tmě se potkají nejen tradiční katolická pieta a živelný Halloween, nýbrž i síla a slabost, víra a pochybnost, sebejistota a strach.
DUŠIČKOVÁ MORALITA
Švandovo divadlo na Smíchově je jednou z nemnoha pražských scén, které se v poslední době v rámci svého dramaturgického plánu poměrně soustředěně věnují i nejnovější české literatuře a domácí dramatické tvorbě. Hra Dům bez Boha, jejímž autorem je nynější umělecký šéf divadla Dodo Gombár, vznikla v roce 2008 a v tomtéž roce se dostala do finále dramatické soutěže Alfreda Radoka. Aktuální inscenace v režii Petra Štindla je však jejím prvním scénickým zpracováním.
Svět, do něhož nás Dům bez Boha uvádí, může v očích leckterého pražského diváka působit zvláštně, možná až poněkud exoticky. Rozhodování mezi kněžstvím a světským životem, vyrovnávání se s katolickou výchovou, napětí mezi jistotou rituálů a krizí víry – to všechno jsou náměty, které v kontextu dneška přivádí na mysl spíš zaprášené svazky z dávných dob anebo příběhy z odlehlých končin světa. Děj Gombárovy hry se ovšem odehrává v nejprozaičtějších kulisách současné České republiky – zároveň je ale veskrze univerzální.
OSOBNÍ OČISTEC
Tři sourozenci s rozdílnými povahami a životními zkušenostmi, osudová láska a neméně osudový rozchod, katastrofa a smíření. Ano, Gombár staví strukturu své hry na klasickém půdorysu. V jeho bohunické moralitě najdeme ozvěny Dostojevského, Čechova či severských dramatiků. Příběh Markova návratu je psychologickým obrazem nitra mladého člověka, který ve složitých podmínkách hledá své poslání. Má ovšem i širší symbolický rozměr. Je cestou jakýmsi vnitřním očistcem a obrazem boje dobra se zlem – tím zlem, které se dokáže zrodit z pouhopouhé citové pohodlnosti a morální lenosti.
Nejvýraznější předností Štindlovy inscenace jsou herecké výkony, z nichž je třeba zmínit znovu naprosto excelentního Davida Punčocháře, Tomáše Červínka a Filipa Čapku. I přes komornost námětu a šetrnost výrazových prostředků je překvapivě dobrým tahem také umístění představení do Velkého sálu. Tím, co se v jevištní koncepci naopak někdy nedaří, je sladění tragických a tragikomických prvků textu a sklouzávání k jisté rozvláčnosti. Všechny scénické nedotaženosti ale kvalita samotné hry přebíjí.
Přestože se často mluví o postupující obsahové vyprahlosti místního dramatického umění, Dům bez Boha je ukázkou toho, že i dnešní hry v citlivém provedení dokážou sdělovat podstatné a inspirující myšlenky. Byla by velká škoda, kdyby tato inscenace v reflexi nabídky našich divadel zapadla.
Dodo Gombár: Dům bez Boha, česká premiéra 8. listopadu 2014 Švandovo divadlo na Smíchově
