„Nemít žádné kamarády, tomu já říkám neštěstí. Nemít prachy? Nevadí! Nemít srdce? Vadí! Zažít krachy? Nevadí! Zažít nudu? Jó, to vadí, to vadí!“ Tak zní verše známé dětské písně. Nuda je zde pokládána za nejzásadnější problém v životě, společně s tím nemít žádné kamarády. Výstižné pro dětský pohled na svět, který by měl, pokud by mohly rozhodovat samy děti, být vyplněný různými zábavnými činnostmi, soutěžením, hrami a parťáky, se kterými si vyprávějí, plánují, zkrátka tráví čas. Nuda může být v takovém světě pokládána za prohru s časem. Má určitý vývoj a ten je určován i prostředím, ve kterém žijeme.
UŘEZANÁ NADSTAVBA
Když si uděláte výlet do Ústí nad Labem a pojedete z centra autobusem č. 57 na zastávku Nové Předlice, dostanete se do prostředí dříve krásné čtvrti, která byla v padesátých letech minulého století odříznuta od města velkým továrním komplexem. V kostce postsudetský a postindustriální region, dědictví privatizace devadesátých let, řízená segregace a následná stigmatizace prostoru i jeho obyvatel. To jsou Předlice dneška, jež zrcadlí typickou severočeskou historii i neschopnost lokálních politiků reagovat na změny spojené s nárůstem nezaměstnanosti a chátráním veřejného prostoru, jehož údržba patří do jejich kompetencí. Namísto snahy řešit problém sociálního vyloučení a zajistit prostředí, které by nebylo prosycené mimo jiné i nudou, tu dochází ke stále větší kriminalizaci chudých. Starost o volnočasové aktivity pro všechny věkové kategorie obyvatel je pro místní politickou garnituru nepodstatnou nadstavbou, důležitější je „bojovat“ proti zneužívání sociálních dávek a kontrolovat vstup do autobusu předními dveřmi.
Jako by místní zastupitelé viděli jen chátrající domy, drogově závislé, zahálející obyvatele sedící před domy s kávou a děti pobíhající po ulici, kde je musí místní policejní hlídka neustále napomínat, aby si s míčem na vozovce nekopaly.
Kriminalizovat veřejný prostor, aby v něm chybělo příjemné útočiště, i tak by se dal popsat postoj místních politických zástupců ke správě Předlic. Neděje se to ovšem jen tady, ale i v dalších „obávaných“ lokalitách na Ústecku. „Lavičky na sezení se neustále uřezávají, aby se na nich nepřizpůsobiví nesdružovali.“ „Investovat peníze do ghetta, to je bláznovství.“ „Má ráda děti a pro jejich podporu i pro vzdělání udělá vždy vše, co je v jejích silách,“ tvrdí o ústecké političce a poslankyni parlamentu Zuzaně Kailové její podporovatel Jan Eichler, ředitel Domu dětí a mládeže v Ústí nad Labem.
Možnosti, jak zahnat nudu či rozvíjet talent, existují i tady. Základní škola v Předlicích nabízí taneční a pěvecký kroužek, flétnu a bicí, centrum Člověka v tísni provozuje klub Mixér. Pro zhruba 600 dětí, které v odříznuté ústecké čtvrti žijí, je to nicméně žalostně málo. Navíc jde o vyžití během týdne a pouze v určitých hodinách. Město populačně stárne, Předlice jsou ale často označované za „republiku dětí“. Nízká kapacita vyžití a nezájem města o prostředí, ve kterém vyrůstají, jsou dobrým podhoubím pro prostředí nudy a útěky z něj třeba právě k drogové závislosti.
Ideál volného času stráveného s kamarády je nosný pro děti napříč sociálními prostředími. Ať jde o velkoměsto s tisícem příležitostí nebo o segregovanou lokalitu na severu Čech. Fantazie a sny vznikají všude nezávisle na chudobě, vzdělání či sociálním kapitálu.
Rozdíl mezi zabezpečeným centrem a vyloučenou čtvrtí je ale co do možností vyžití pro všechny věkové kategorie dechberoucí. Pro leckoho v Praze či Brně možná nepředstavitelný. Kolik znáte lidí, kteří řeší, zda budou mít peníze na to, aby se rodina najedla, a kteří mohou očekávat návštěvu sociálky, protože špatně hospodaří s penězi nebo třeba zanedbávají svačiny do školy, zapomínají dávat dětem bačkory na přezutí či nekontrolují denně žákovskou?
PRO KAŽDÉHO
Nechtěli jsme skončit u planého pobouření, chtěli jsme zkusit udělat aspoň něco. Od jara 2013 jsme začali v Předlicích vytvářet pro malé i větší děti (3–15 let) víkendové programy. Zprvu šla snaha od nás, udělali jsme trochu humbuk a zase odjeli pryč. V březnu 2014 jsme se ale vrátili udělat jedno pěkné odpoledne a při té příležitosti jsem zkusila zjistit, kdo by se chtěl z místních rodičů a starších zapojit. Tehdy jsem potkala energickou Marušku, její sestru Veroniku, manžele Františka a Bětku, zkušenou paní L‘ubicu i pána, který nejprve řekl, že „kvůli těm mládežnickým smradům by tady nikdy nic nepodnikl, jen se poflakují po ulici.“ Zabralo, když jsem se zeptala, zda by kvůli skupině smradů hodil přes palubu i děti, které o něco mají zájem. Zarazil se a přišel s tím, „že by rád vyráběl domečky pro ptáčky a modely letadel a že si dáme vědět.“
Jezdit povzbuzovat a motivovat místní obyvatele v jejich snaze měnit prostředí, ve kterém žijí, pro nás začalo být opravdu důležité. Uspořádali jsme společně řadu akcí, od příměstského tábora s bojovkou přes kurz čardáše a dětmi komentovanou prohlídku s focením okolí až po „Předlice hledají superstar“.
Jako skupina, kterou společně tvoříme s místními, nejsme organizovaní, nejsme sociální služba a neděláme sociální práci. Chceme navazovat přátelství. Upustili jsme od „vymýšlení řešení prekérní situace exkluze“ ve prospěch obyčejné podpory, motivace a udržování kontaktu. Snažíme se tím nabourávat strukturu zajetého přemýšlení o sociálně vyloučené lokalitě jako o „ghettu bez budoucnosti“, notabene když by sami předličtí Předlice za ghetto neoznačili.
Na podobné aktivity nemusíte zakládat neziskovou organizaci a rádi bychom k podobnému navazování vztahů inspirovali další. Má to svá velká úskalí, mimo jiné i to, že nic není závazné, smlouvou podepsané, podpisem zaručené a tudíž vymahatelné. Vždy jde o krok do neznáma – více svobody v jednání je ohroženo rozepří a nedorozuměním.
KRACHY ANI PRACHY
Ne všechno dopadne jako z propagačního letáku. Letos v květnu jsme společně uspořádali Festival na hřiště. Chtěli jsme postavit hřiště pro děti vlastními silami a z vlastních malých zdrojů. S nápadem přišly Maruška, Eliška a Martina. Od návštěvníků se podařilo vybrat dost peněz na skromné hřiště, které jsme také v polovině září postavili (místních bylo patnáct, zvenku nás přijelo pět) a bylo veselo. Během několika dní však dřevěné prvky začaly postupně mizet a dnes už zůstalo jen torzo a smutný pocit z nezdaru.
Mohlo by dojít na zvolání „stejně to nemá cenu, snažili jsme se, ale je to k ničemu“, na pořádnou dávku skepse trvale neudržitelného rozvoje, nebo na tátovo „já jsem ti to říkal“. Naštěstí jsme se ale shodli, že samotný proces uspořádání akce, získávání příspěvků a stavby hřiště nám nikdo nevezme. A že je možné znova pokračovat a stavět z prvků bez peněz, máme přislíbené pneumatiky a palety z místních firem, půjde tedy i o materiální recyklaci.
Věříme, že lze spoluvytvářet aktivity zadarmo, bez peněz, a proměnit nudu v čas strávený něčím novým. Mám zde na mysli samozřejmě práci ve volném čase a nikoli práci, která by měla živit. Dobrý pocit a sebevědomí v nezaměstnanosti se těmito aktivitami přesto dá posilovat. „Jsme šikovní a schopní a dokázali jsme to“ je k nezaplacení.
…
Ústecký kraj zavádí prvky politiky „nulové tolerance“. Díky nim dochází mimo jiné k vytlačování obyvatel z veřejného prostoru, zamezuje se jim sdružovat se v hloučcích před domy, pořádat pikniky v parku či dokonce využívat dětské hřiště v nepřítomnosti policejní hlídky. Atmosféra Předlic je pro Pražana, zvyklého na kvanta reklamních billboardů a jiných poutačů, svým způsobem uklidňující. Když zvládnete překonat šok a odložit strach, zažijete atmosféru vesnice v Itálii, kde děti hrají fotbal na ulici a sousedi sedí před domy a rozprávějí nad kávou. Nudí se? Mají dlouhou chvíli, nebo už přijali úděl místa, ve kterém žijí? Jsou šťastní nebo už na vše rezignovali? Spíš než utvářet ideální typ sociálně vyloučeného obyvatele stojí za to se ptát přímo jich. Když to zkusíte, možná vás pozvou na kávu a řeknou vám, že by si přáli hezčí prostředí pro svoje děti. Jen obyčejné místo, kde by se zastavili a pozorovali je, jak jsou šťastné.
Autorka je studentkou sociologie na FF UK, zabývá se problematikou stigmatizace sociálně vyloučených lokalit a participací v jejich prostoru.
