NP č.445 > Kultura | Výtvarné uměníKritické květinyJiří Ptáček

Stejně jako před třemi měsíci u Jana Pfeiffera, který program intervencí v paláci vydařeně zahájil, se také od Vačkáře žádalo, aby se sžil s původním textilem na stěnách, dekorativními štuky a freskovou výzdobou. Zrovna jemu ale jako by omšelý luxus šlechtického sídla sám vycházel vstříc. Je například skvělým pozadím pro jeho fotografická zátiší s umělými a živými květinami. Květinová zátiší byla oblíbená již v baroku, kdy často upomínala na konečnost lidského života a vší existence. Vačkář ho přirozeně posunul do naší doby, která se vyznačuje bojem proti zániku, jaký v historii nemá obdoby. Také u jiných vystavených prací ale konfrontace s unikátními prostorami rozezněla škálu zpětných vazeb, jež by za jiných okolností nevznikly.

HLOUBKA A POVRCH

Když o konceptuálně uvažujícím Adamu Vačkářovi píší teoretici, většinou se vyzbrojí myšlenkami filosofů jako Adorno, Lacan, Deleuze, Badiou či Baudrillard. Začnou být hlubokomyslní a složití. V Colloredo-Mansfeldském paláci je ale lépe než
kdy jindy znát, že Vačkářovým odrazovým můstkem ke skoku do jakékoliv hloubky zůstává povrch a povrchnost. Elegantní a libé pocity vyvolávající výtvarnost, jíž slouží i autorův řemeslný perfekcionismus, je ovšem součástí cesty k poněkud mnohoznačnějším výpovědím. Cesty, v níž jsou nastraženy pasti kritického odstupu.

Pro dnešní hedonistickou společnost má hodnotu to, co vypadá cool. Konzumní přístup ke světu hluboce souvisí se smyslovými požitky. Jakoukoliv rozpornost je přitom možné (a mnohdy záhodné) přecházet. Adam Vačkář rozpornost ukládá do cool designu svých prací. Vhodným příkladem může být drobný objekt ze srolovaných jednodolarových bankovek. Položen na stole vypadá jako malý šperk. Málokdo sice přijde na to, že vychází z fraktálových struktur užívaných mimo jiné ekonomy, v pyšně nazdobeném sálu ale zvyšuje pozornost k ekonomickému pozadí vší té okolité architektonické krásy.

Podobně vizuálně atraktivní jsou rovněž třípatrová instalace z lahví od šampaňského, do nichž autor nalil tři různě zakalené vody, nebo fotografie uschlých květin v dvoulitrové láhvi Coca-Coly. První i druhé je na pohled uhrančivé. My však vytušíme, že na našem zážitku cosi není správně. Vačkář se zaměřuje na obrazy civilizace, které vládnou peníze, výroba a konzum. Nepředstavuje konkrétní případy, ale abstrahuje výtvarné symboly. Voda v lahvích je vlastně špinavá a Coca-Cola není pro rostliny zdrojem živin. Pod okouzlující nádherou probublává vážná pochybnost o naší civilizaci. To má vliv i na naše vnímání celého paláce. Nádherný je navzdory špatnému stavu (a pro současnou melancholickou společnost možná ještě nádhernější právě proto, že se rozpadá). Zároveň se však můžeme zamyslet, nakolik je jeho krása dokladem ve skutečnosti velmi problematické éry.

GALERIE POTMĚ

Závěr této recenze bohužel není věnován Vačkářovi, ale přístupu GHMP k zajišťování kulturních událostí. Vernisáž výstavy se totiž odehrála potmě. Názor, že lidé umění nemusí vidět, protože dobře chápou, že některé sály nezrekonstruovaného paláce není možné ani provizorně osvětlit, není až tak samozřejmý. Spíše se jedná o projev diletantství či ignorance. Takže jelikož výstava poběží v měsících, kdy soumrak přichází už odpoledne, musíme budoucím návštěvníkům doporučit, aby na ni šli nejlépe po ránu, za slunečného počasí, anebo si aspoň opatřili baterku.

Intervence_2 Adam Vačkář: První a poslední věci. GHMP, Colloredo-Manfeldský palác, Karlova 2, Praha 1 (www.ghmp.cz). Výstava potrvá do 30. listopadu.