NP č.445 > Téma číslaPřestaňme spravovat oknaVáclav Walach

Jednou za prodej nezdaněných cigaret, podruhé za chůzi uprostřed silnice, potřetí za podezřelé pohyby... Násilná úmrtí Erica Garnera, Michaela Browna a Ezella Forda opětovně rozproudila diskusi o policejní zvůli ve Spojených státech. Jedním z ústředních témat se stala teorie rozbitých oken kriminologů Jamese Wilsona a George Kellinga z počátku osmdesátých let. Ta poskytla vědecké ospravedlnění letité policejní strategii agresivního postihování běžných přestupků, pro niž se vžilo označení „nulová tolerance“.

Její zastánci považují tento postup za nejlepší způsob boje proti zločinu a nejčastěji se přitom odvolávají na tzv. newyorský zázrak neboli dramatické snížení míry kriminality v New York City za vlády Rudolpha Giulianiho, který se k teorii rozbitých oken přihlásil. Odpůrci upozorňují
na její selektivní uplatňování vůči černošským a hispánským obyvatelům chudinských čtvrtí a na obecné vytváření atmosféry strachu ve společnosti. Jak si však stojí samotná teorie?

POPULARITA BEZ PŘÍČINY?

Podle teorie rozbitých oken se důsledné trestání přestupků kladně projeví i snížením závažné trestné činnosti. Žebrání, hlučení, popíjení alkoholu, znečišťování prostranství, přecházení ulice mimo přechod pro chodce či venčení psa bez vodítka totiž vysílá jasný signál, že se o danou čtvrť nikdo nestará. V důsledku toho se „slušní lidé“ ustrašeně stahují z ulice a na jejich místo přicházejí „zločinci“ posílení dojmem beztrestnosti. Roztáčí se spirála zločinu hrozící naprostým úpadkem celé oblasti. Nebude-li rozbité okno včas opraveno, nastane další ničení.

Během své více než třicetileté existence byla tato teorie mnohokrát prohlášena za potvrzenou. Bližší ohledání důkazních materiálů však takový pohled výrazně zpochybnilo. V roce 2004 zjistila Národní výzkumná rada spadající pod americkou Akademii věd na základě své analýzy dosavadního testování teorie rozbitých oken jen slabou podporu pro její závěry. Tím zároveň zařadila příběh o „newyorském zázraku“, bez něhož se stále jen málokterá obhajoba nulové tolerance obejde, do říše bájí a pověstí.

Standardní výklad říká, že snížení míry kriminality v New Yorku bylo dílem především jednoho muže: Williama Brattona. Ten byl dosazen Giulianim do čela policejního sboru, aby mu pomohl uskutečnit program „kvalitního života“, s nímž byl v roce 1993 zvolen starostou.

Role veřejného nepřítele číslo jedna byla vyhrazena žebrákům poptávajícím peníze za umytí oken aut zastavujících na křižovatce či při dopravní špičce. Ovšem zvláštní pozornosti strážců zákona se těšili také sprejeři, pasažéři městské hromadné dopravy jezdící načerno, bezdomovci přespávající na nástupištích metra, prostitutky pohybující se na Times Square a zkrátka všechny „podezřelé“ osoby, které byly pod nejrůznějšími záminkami soustavně zastavovány, kontrolovány a vykazovány z vybraných míst. Výsledek se brzy dostavil. Jen do roku 1997 se množství ohlášených trestných činů zmenšilo o 44 % a počet násilných úmrtí dokonce o 60 %.

Tak se zrodil mýtus, jehož vyznávání nabylo globálních rozměrů. Nic na tom nezměnil ani enormní nárůst stížností na policejní brutalitu, ani přezdívka „Mussolini Manhattanu“, kterou si Giulianiho vysloužil u svých kritiků. Úspěch nulové tolerance se zdál být nepopiratelný. S odstupem času je však zřejmé, že se jednalo o poněkud unáhlený soud.

Míra kriminality totiž v New Yorku klesala už po několik let před Giulianiho nástupem, obdobně poklesla také ve městech se zcela protichůdným pojetím policejní práce a nasazení podobné policejní strategie za Giulianiho předchůdce doprovázel naopak nárůst zločinnosti. Vliv teorie rozbitých oken na pokles zločinu je tak jen stěží doložitelný. To samozřejmě neznamená, že kvalita policejní práce nemá žádný význam při potírání kriminality. Na jejím poklesu se však spíše podepsaly faktory jako plošné posílení policejního sboru, růst vězeňské populace, končící drogová epidemie a další.

Převažující akademická skepse je však bohatě vyvažována ve světě publicistiky a politiky. Zde to nejednou vypadá, jako by se žádná debata o věrohodnosti teorie ani nevedla. Když byla například v roce 2008 publikována studie Keese Keizera a jeho kolegů, dokládající na terénních experimentech šíření nekázně v situaci zjevného porušování společenských norem, její mediální prezentace vyvolávala dojem velkolepé události, v jejímž světle se dokonale ztrácely předchozí pochybnosti.

Čím to, že zkoumání, jež politolog a uznávaný odborník na dopady nulové tolerance Bernard Harcourt kritizuje jako příliš kuriózní na to, aby se jím vážně zabýval, má takovou moc? Proč se dokonce i bez ohledu na něj šíří nulová tolerance jako lavina?

JE V TOM IDEOLOGIE

Určitější představu o poutavosti nulové tolerance si uděláme, soustředíme-li se na motivaci, s níž původně Wilson a Kelling přistoupili ke své teorii. Jejich cílem bylo zpochybnit tehdy ještě stále převládající mínění, že se příčiny zločinu nacházejí v nerovné společenské struktuře, kdy různé podoby nedostatku a pocitu nespravedlnosti jsou základní příčinou zločinného jednání, a proto má policie při kontrole zločinu nanejvýš usměrňující funkci.
Dotyční autoři tyto podle nich „levicové axiomy“ odmítli jako nepřesvědčivé a namísto nich postavili konzervativní ideu lidské přirozenosti, jež musí být neustále umravňována, jinak se projeví v celé své ošklivé kráse. Proto má podle nich jedinou skutečně efektivní odpověď na zločin představovat policie.

Jakmile se teorie rozbitých oken přetavila v praxi nulové tolerance, „newyorský zázrak“ se stal symbolem úspěšného boje se zločinem. Politiky si získala jako příslib jednoduchého receptu na kriminalitu. S nulovou tolerancí se každý mohl stát „špičkovým policajtem“, jak se Bratton nechal nazvat ve své biografické knize, aniž by se přitom musel ohlížet na lokální specifika, natožpak na sociální politiku.

Mezinárodní věhlas nulové tolerance by však stěží dosáhl takového rozsahu, pokud by nebyl podpořen politicky spřízněnými novináři, intelektuály a poradci. V tom podle sociologa Loïca Wacquanta sehrály důležitou roli americký konzervativní Manhattan Institute a jeho sesterská organizace ve Velké Británii, volnotržní think tank Institute of Economic Affairs, jež zajistily nejen pořádání přednášek a seminářů, vydávání publikací, poskytování poradenských služeb, ale i financování výzkumů. Patrně nepřekvapí, že se na výplatní pásce ocitl také Kelling, jenž společně s Williamem Sousou vypracoval jednu z posledních studií dokazujících rozhodující podíl newyorské policie na omezení zločinnosti ve městě.

Za hranicemi USA začala nulová tolerance žít různými životy. V Evropě se jí překvapivě jako první chopili britští a francouzští sociální demokraté falešně se tvářící, že trestní politika nezná ideové rozdíly. Stejně tak její kouzlo nalezlo uplatnění v komerční sféře. Obtěžování spořádaných zákazníků bylo naznáno jako špatné pro obchod a soukromé bezpečnostní služby se s plnou vervou pustily do čištění center měst a nákupních středisek od „kriminálních živlů“, totiž bezdomovců, opilců, narkomanů a podobně neoblíbených společenských skupin. Konečně se nulová tolerance vymanila z područí veřejného pořádku. Od imigrace přes korupci až po alkohol za volantem, nulová tolerance je dnes zkrátka vyhlašována všude, kde je pociťována potřeba ohlásit razantní změnu v přístupu k dříve prý nedostatečně řešenému nešvaru. Nulová tolerance se stala jedním z nejmocnějších symbolů společenské kontroly.

SPRAVOVÁNÍ OKEN, ROZBÍJENÍ SPOLEČNOSTI

Jednalo se v případě smrti tří černošských mužů o individuální selhání, anebo o důsledek nulové tolerance? Kritici se kloní spíše k druhé možnosti. Za problematický považují již samotný jazyk, jímž teorie mluví. Z lidí, kteří dříve zasluhovali pomoc společnosti, se ve světě rozbitých oken stávají zločinci. Školství a sociální služby jsou odstaveny na vedlejší kolej, kdežto po hlavní jezdí vlak dohledu a trestu. Místo spolupráce s policisty při zajišťování pořádku vzrůstá v chudinských čtvrtích odpor. Titíž lidé, kteří měli být podle Wilsonovy a Kellingovy teorie policií chráněni, považují strážce pořádku za své ohrožení.
Za pravdu jim dávají četné výzkumy. Podle analýzy občanskoprávní organizace New York Civil Liberties Union patřilo 81 % z 7,3 milionů obyvatel New Yorku předvolaných v letech 2001–2013 k přestupkovému řízení k černošské anebo hispánské menšině. V situaci, kdy z uvedení teorie rozbitých oken do praxe vznikla slovy kriminologů Jeffreyho Fagana a Gartha Daviese „rasová policie se stigmatizujícími dopady“, je nezbytné zvážit negativní důsledky, i kdyby se její přínos ke snížení zločinu skutečně potvrdil.
Nejen newyorský případ nám ukazuje, že nulová tolerance funguje v nerovné společnosti jako katalyzátor napětí. Ať už vybuchuje jako policejní násilí, anebo jako pouliční nepokoje, v každém případě má daleko k představě „kvalitního života“. Ačkoli jsou jí přímo zasaženi jen někteří, dalším prohlubováním nerovností škodí nulová tolerance ve výsledku všem.
Je pochopitelně otázkou, zdali policejní šikana městských vyděděnců představuje jediný způsob využití teorie rozbitých oken. Zkušenost ze Spojených států však prozatím svědčí o opaku. Teorie rozbitých oken nejenže nedostála svému příslibu být tím nejlepším lékem na zločin, její léčba se dokonce zdá v jistých ohledech ne o mnoho lepší než nemoc, kterou měla léčit. Za takových okolností je nejvyšší čas teorii rozbitých oken odmítnout a začít se poohlížet po jiných řešeních.

Autor je doktorandem politologie na Masarykově univerzitě v Brně.