NP č.445 > FejetonZastrkávačJan Stern

Nedávno mi kamarád vyprávěl historku. Seděl se svou ženou v autě, když tu mne viděl jít po chodníku. Ona mne neznala, a tak jí kamarád povídá: „Jé, hele, to je ten můj spolužák, jak píše ty fejetony.“ Manželka po mně bleskla okem a pravila prý: „To jsem si nemyslela, že je to taková socka.“

Ne, nebojte se, milí čtenáři, ta historka nemohla poranit sebevědomí držitele státních spořicích dluhopisů. Pětiletých. Reinvestičních. Co držitele státních spořicích dluhopisů opravdu štve, že v té stigmatizující větě nešlo o jeho status ekonomický, ale o jeho oblečení. O vkusnou šusťákovou bundičku, o níž se domníval, že je svěže mladistvá, o kalhoty, o nichž se domníval, že jsou prostě černé, a o kecky, o nichž prodavač Nguyen tvrdil, že mu vážně sluší.

S tím oblečením já mám pořád nějaké problémy. Pro mne je to něco jako uzlíkové písmo nebo hieroglyfy. Prostě tomuhle kódu nerozumím. Je to pro mne tajuplné mystérium. Cožpak o to, jsem studijní typ, já když něco neumím, rád se přiučím. Zalezu si jako panic kteréhokoli oboru do knihovny a vyjdu jako rutinně zasunující světák, sdělující už šatnářce, co správně poznamenal ten geniální výstředník šokující svými dadaistickými nápady výstřední snoby (ten s tím srandovním knírkem). Ale u kódu oblečení vůbec nechápu, kde se učí. Jak si ho mezi sebou ti, pro něž je zřejmě mateřským, předávají? Jak mezi sebou zasvěcenci komunikují? Telepatií? Jako termiti? Věda zde zůstává bezradná, soudím.

Jako tuhle. Byl jsem pozvaný na jednu oslavu narozenin. Normálně se takových veselic nezúčastňuji a držím se knihovny, neboť kdo ví, kde má čmelák žihadlo, tomu nejsou kalhoty nikdy krátké. Nicméně tentokrát mi šlo o jednu dívku, která měla také přijít. No, nebudu lhát, dost jsem o ni stál a chtěl jsem na ni trochu zapůsobit. Připravil jsem si pár fórků, nějakého toho čulibrka, chvilku jsem byl také vážný (myslím, že jsem řekl něco jako „jsem tak sám, Ariano“) a nenápadně jsem se zmínil, že jsem v podstatě spisovatel, jakkoli mé knihy se neprodávají tak dobře jako ty s Bobem Sinclairem, neboť se zatím neprodávají vůbec (což jsem decentně zamlčel). No ale nějak jsem hned od začátku cítil, že se „nečapu“, jak se říkalo za mého mládí, což my muži cítíme lépe než termit žížalu. Šel jsem tedy po konci párty za hostitelkou do kuchyně a trochu jsem vyzvídal, neboť jsem věděl, že ona a Ariana jsou si dosti blízké. Když jsem začal zoufale utírat nádobí, hostitelka se nade mnou smilovala, útrpně se na mně podívala a přiznala mi: „Zbytečně se nevysiluj, ona si tě prostě hned otipovala.“

To mne zarazilo. Otipovala? Co to jako znamená? Podle čeho si mě jako „hned otipovala“? Oslavenkyně chvilku váhala, ale pak to z ní vypadlo. Ortel byl nemilosrdný. „Když to chceš vědět, tak podle toho, že si strkáš tričko do kalhot.“

Mozek se mi odkrvil a chvilku jsem koukal jak Kerpof na Pisakův obraz. Cože? Rozhodlo to tričko v kalhotech? A proč se vlastně tričko do kalhot nestrká? Na spartakiádě jsme ho tam strkali. I fotbalisti ho tam strkaj, je to dokonce předepsáno pravidly a sudí má právo si zastrčení dokonce vyžádati během hry! Kdo to kde rozhodl, že už není tričko v kalhotech „in“? Proč o tom někdo nevydá nějakou závaznou vyhlášku? Proč vás na to neupozorní obvodní lékař? Proč o tom wikipedie mlčí? Jak se ke mně má tento vzkaz jinak dostat?

Cítil jsem se jako blbec. Ariana na mě koukla, srkla mochíto a hodila mě do nejspodnějšího šuplíčku s nápisem „zastrkávač trička“, pod nímž už jsou jen „tepláky u hracího automatu“ a „děravé ponožky v sandálech“.

Chápete to ponížení: po třech vteřinách bylo hotovo. Čulibrk už byl zbytečný. Hodinu jsem šaškoval jako kretén úplně nadarmo a jen se propadal hlouběji a hlouběji.

Já a oblečení, to je prostě vztah konfliktní. Nietzsche prý řekl, že když se díváš dlouho do propasti, začne se propast dívat do tebe. Já bych si dovolil na základě své zkušenosti tuto ehce banální myšlenku domyslet: Nesnášíš-li oblečení, ono začne nesnášet tebe. A mstí se. Záludně a zavile. Že šaty dělají člověka? Ale kdeže. Šaty člověku vládnou. Šaty, to je ten hlavní hrdina v tomhle kuse, my, nazí blbci v nich, jim jen sloužíme. Jako chodící věšáky, které jsou trpěny jen proto, že bez nich by Ony nebyly vidět. Je to první světová mocnost a všechny další státečky, jako peníze, rozum či humor, mohou na tuto jadernou mocnost leda hrozit pěstičkou, či maximálně tak dramaticky přepínat gumu ve svém praku.

Odívání je zlo a je pozoruhodné, že před tímto hříchem, zjevně dědičným, nevarují nás vůbec teologové, ačkoli i málo pozorný čtenář biblického textu musel si povšimnout, že Adam a Eva byli vyhnáni z ráje nikoli proto, že by snědli nějaké jablko, ale proto že se následně oděli. To fíkové spoďáry rozpálily Hospodina, nebýt jich, ani by si předčasné sklizně nevšiml. A vy se mu divíte? On jim dá extenzivní zemědělství a oni mu do družstva tahaj módní výstřelky! Právem odsoudil první kolchozníky k životu v pekle. Jenže to peklo nespočívalo v „dobývání chleba v potu tváře“, jak se nám kdosi snaží namluvit. Ač nám to biblický autor zatajil, patrně zmrazen hrůzou, vsadím se, o co chcete, že za branami ráje stála fiflena v converskách, mrkla na fíková tanga a pravila: „bože, to je socka.“

Měla pravdu, samozřejmě. Ale copak jako lidstvo nemáme na víc než na pravdu?