K výročí vznikly dva filmy: hrané, velkorozpočtové Město 44, které bude mít premiéru v září, a dokument Varšavské povstání založený na archivních záběrech z kronik, které tehdy točila Zemská armáda. Na ten se „podíváme“ v této recenzi.
Jeho producentem je Muzeum Varšavského povstání, jež uchovává památku události a šíří její odkaz. Na jedné straně to činí moderním stylem, na straně druhé povstání záměrně heroizuje, což je vidět i v přístupu k archivnímu materiálu filmu. V PR materiálech pracuje muzeum s termínem „první válečné drama non-fiction“. Původní záběry, které byly kolorovány a částečně byla zrekonstruována i jejich audio stopa, autoři totiž doplnili ještě o voice-over – hlasy dvou fiktivních reportérů rozrušeně komentující výjevy, jako by byli na místě děje. Výběr typu komentáře je přitom zarážející, jako by obrazy, které jsou silné samy o sobě, nebylo možné nechat působit samotné.
POLÁCI DO BOJE!
Komentář vnáší podivnou perspektivu, předstírá, že jsme v nitru událostí, nutí nás identifikovat se s povstalci. Sahá k propagandistickým heslům slovy typu „já chci válčit, ne natáčet, dej mi pušku“. Film tak působí jako by nabádal k válčení dnes, už po prohrané bitvě. Nejde tedy zrovna o pacifistickou připomínku tragické historie. Propaganda se navíc ve voice-overu mísí se sentimentálními, vyhrocenými dopisy fiktivní matce. Znovu, jako by tvůrci nevěřili autentické emocionální síle obrazů a potřebují je kýčovitě podkreslit, diváka emocionálně ždímat. Čeho se autoři báli? Podceňování diváka je trochu typické pro polskou filmovou tvorbu vůbec. Všechno je třeba dopovědět, polopaticky sdělit. Přitom obrazy toho o povstání říkají plno. Je snadné v nich rozeznat dobovou propagandu – církev žehná bojovníkům, civilisté pomáhají, munice se vyrábí na plné obrátky, rozdávají se protiněmecké letáky.
SÍLA BAREV
Záběry zaznamenávají hlavně zázemí boje, budování barikád, rozdávání polévky, ošetřování raněných. Silným efektem kolorizace záběrů je, že doba, již jsme zvyklí vídat černobíle, a tedy jako dávno minulou, najednou ožívá. Procházejí se tu ženy v barevných šatech, zabité dítě má červené boty. Ta živost, to, že hrůzu, ale i život náhle člověk vidí úplně jinak, než je zvyklý, zbystřuje smysly. Zarývají se do nás jiné obrazy minulosti. Lidé vypadají jako my. Ženy mají trochu jinak učesané vlasy, ale vlastně se toho zase tolik nezměnilo. Oni jsou jako my a jdou na smrt. My se na ně díváme, přitom víme, co se stane, a díváme se na ně dál s tíhou tohoto vědomí. Dalším silným momentem je setkání s německými vojáky, s jejich tvářemi, když jsou bráni do zajetí. To je další šok, člověk si uvědomí, jak málo takových tváří viděl, spíš se setkal s jejich karikovaným obrazem, anebo už s jasným předsudkem, co si o nich myslet. Film zachytil, jak je při zajetí stříhají a odebírají jim uniformy. Není možné je odlišit od jiných lidí, jsou stejně ubozí, bezradní.
Film končí záběry zdecimované, totálně zničené Varšavy a civilistů opouštějících město. Je to, jako by se zřítil svět, člověk na chvíli zahlédne apokalyptický rozměr celé tragédie. Nelze se divit, že v polském vědomí stále přetrvává i s touhou po jeho heroizaci. Ale tyto archivní záběry dokazují, že je možné ho vnímat i jinak. Bez všech ideologických a politických nánosů, jen jeho lidskou dimenzi.
