Květen na zahrádce je časem vskutku radostným. Hrubá práce kolem záhonků už by měla být hotová, vzduchem létají lístky odkvetlých stromů, všechna zeleň doslova bují před očima. Zahrádka rozdává první ředkvičky a salát, které jsou první odměnou za vynaloženou péči. Svou zahrádku obdělávám teprve třetí léto. Člověk nemusí být hned zahradník, aby se do něčeho takového pustil, stačí mít chuť a trpělivost. Co dopředu neprozradí rady babiček, se samo ukáže za pochodu.
CO SE RÝČE TÝČE
Na práci kolem zahrádky je nejnáročnější čas připravování záhonků. Nejvhodnější je samozřejmě co nejslunnější místo. Čím tmavší půda, tím lepší. V případě mojí zahrádky se nedá hovořit o zázraku - půda je hnědá a těžká, protkaná jílovými hroudami, které okamžitě odstraňuji. Na podzim před prvním osetím jsem kvůli tomu prohazovala políčka koňským trusem. Pravidelným obděláváním, přidáváním pár let odleželého kompostu (který by na zahradě chybět neměl!) a popelem se ale její charakter zlepšuje. Nové záhonky je ideální zrýpat už na podzim. Nejdříve pěkně po celé ploše odstraním travní drn a pak se zemina snadněji otáčí. I když z toho trošku zabolí kostra, zahrada se později odvděčí. Na velikosti záhonku asi nezáleží, praktické ale je, když se na něm dá všude dosáhnout. Např. model záhonku klíčová dírka je kulatý a ze středu, kam vede cestička, se dá dosáhnout kamkoli na okraj. Už v této chvíli se hodí přemýšlet, kde kterou zeleninu chceme zasadit, neboť třeba kvůli kořenové zelenině se ryje na dva rýče hluboko.
A co se na podzim připraví, musí se na jaře znova zrýpat. Přitom je třeba vyházet všechno kamení a pečlivě vyhrabat veškeré kořínky všeho původního rostlinstva, hanlivě nazývaného plevel, na kterém je pak během sezóny pravidelně prováděna genocida.
Konec podzimu a začátek jara se obecně nesou v duchu údržby celé zahrady. Všechno se nemůže točit jen kolem záhonků. Než skončí období zimního vegetačního odpočinku, potřebují prořezat stromy, prostříhat keře a i trávník se nechá rád pořádně pročísnout hráběmi. Zahrada je totiž jako osobnost a každá její složka si zaslouží zvláštní pozornost.
SETBA
Některé druhy zeleniny se sází už na podzim. Třeba česnek, cibule nebo špenát. Do země by se měly dostat před prvními mrazy. Hlavní nápor začíná samozřejmě na jaře, hlavně v dubnu a květnu. Nejvhodnější dobu si určuje počasí, jakmile ale přejdou noční mrazy a rostliny se začnou probouzet, přichází čas vysít první odrůdy, které nepřekvapí ani ranní mrazíky (sazečky cibule, ředkvičky, hrášek) a zaplnit pařeniště, kde se ze semínek budou líhnout sazenice, které by venku zatím neobstály. Jako pařeniště používám staré akvárium, umístěné na stole, aby bylo nad zemí a neohrozil jej mráz. Nejprve se tam dostane salát, kedlubny, které se brzy přemístí na záhon, potom přijdou bylinky, rajčata a papriky. Ty mají čas na přesazení až do května.
V jakém měsíci přesně je doba na sázení toho kterého druhu i které rostliny je vhodné předpěstovat, nejlépe napoví návod na obalu se semínky. Většina zahrádkářů se ale řídí spíš lunárním kalendářem, i když mně připomíná spíš horoskop. Jednou jsem totiž sázela mrkev, a když šel kolem první soused, povídá, že dnes je ideální den na sázení kořenovky, když šel kolem druhý soused, politoval mě, že kořenový den byl včera a že mi nic nevzejde a třetí soused mi pro změnu oznámil, že správný den je bohužel až zítra. Co si má potom člověk vybrat? Při sázení mívám na paměti to, že monokultury (jeden druh na jedné ploše) jsou pro půdu vyčerpávající. Některé druhy se navíc navzájem podporují, proto vysévám vždy různé čeledi pohromadě. Třeba kořenové zelenině se daří po boku listové (možné jsou různé kombinace ředkviček - salátů - mrkve - špenátů), rajčatům odhání mšice aksamitník zvaný afrikán a úchvatná je (prý indiánská) kombinace tři sestry - kukuřice, fazole, dýně. Fazole se šplhají po kukuřici a rozlehlé dýňové listy jim udržují potřebnou vlhkost. Nejjednodušší cestou z monokultur je ale řádkování různých druhů vedle sebe.
Jakmile jsou první semínka v zemi, nastává netrpělivé očekávání přírůstků a dlouhé bedlivé pohledy sledují, zda se už nad zemí konečně objevily první klíčky. Pozorování od prvních dnů je projevem nekonečné fascinace rostlinami, rázem jsou jako děti, pro které uděláme, co jim na lístcích vidíme. Dokonce se traduje, že čím víc se kouká, tím víc to roste. Věřím, že to pomáhá, i když všechno má svůj čas. Nejprve se na světlo proderou šlahouny na podzim sázené cibule a česneku, čerstvě zaseté zelenině to obvykle trvá aspoň týden.
LETNÍ STAROSTI A RADOSTI
Po sázení je období péče o mladé rostlinky. Předně musí uhájit svá místa před snáz šiřitelným plevelem. I když pozor, není plevel jako plevel. Co je v záhonu nepřítelem, může být přínosem pro domácí lékárnu. Často takto překáží třeba kontryhel, jitrocel, smetanky nebo v neposlední řadě kopřivy. Dále je nezbytné doufat, že se rostliny nestanou oběťmi vždy lačných slimáků, proti kterým snad není humánní postup, kromě nasazení speciálních kachen. Ani skořápkové překážky, ani pivní pasti se mi zatím neosvědčily.
Další zásadní starostí je zálivka. Z vlastní zkušenosti nedoporučuji pořizovat si zahrádku na místě, kde není voda, jako je tomu v mém případě. Zachycená dešťová voda totiž bohužel nestačí ukojit pravidla sušárny, která nastávají v letních měsících. Jinak většina zeleniny nepotřebuje zvláštní péči. Je potřeba kypřit okolní půdu, zvláště pak u kořenové zeleniny. Hrášku a jiným popínavým se musí přistavět ohrádka, vysokým rostlinám, slunečnicím nebo rajčatům, kterým pod tíhou plodů hrozí zlomení, se přidává tyčka jako podpora.
Největší primadonou bývají každoročně česnek (vždycky v půlce léta shnije, protože půda není dostatečně propustná) a rajčata. Mají křehkou stavbu a snadno se lámou, jsou citlivá na výkyvy počasí, trpí na plísně a mšice (ty odežene již zmíněný afrikán). Potřebují hodně prostoru, slunce i vody, přesto není nic lepšího než se zakousnout do čerstvého voňavého, ještě vyhřátého rajčete. Chuť se s koupeným absolutně nedá srovnávat. Ideální je mít je ve skleníku nebo fóliovníku, kde se také bude víc dařit paprikám a okurkám. Naproti tomu takové
cukety, patisony, řepy, saláty, špenát, fazole a tak běžně, jsou naprosto vděčné rostliny, které snad rostou samy.
V létě je zahrada v plném růstu a během ranní obhlídky nám kromě kochání nabízí slušnou snídani od bylinek (ty by se měly nacházet co nejblíže obydlí, aby se po ránu mohly bleskurychle natrhat na chleba a při obědě do vaření) k všelijaké už zralé zelenině. Léto je časem, kdy se zahrada stará víc o vás než vy o ni, a v červenci a srpnu, na vrcholu vegetačního období můžete zapomenout na utrácení za vitamínuprostou zeleninu.
NEKONEČNO
Zahrádka nemá čas vyměřený přesně odkdy dokdy, start a konec. Je to nekončící proces, který se sám může znovu obnovovat. Na prodávaných semenech se dá stále častěji přečíst nenápadný nápis Hybrid nebo Geneticky modifikováno. To neznamená nic jiného, než že se rostlina není schopná dále reprodukovat. Kvůli tomu se musejí kupovat nová a nová semínka. Koupi takových semen se pokud možno vyhýbám, ale sehnat nehybridní kukuřici už je téměř nadlidský úkol. Tento trend je viditelný dokonce i ve velkém zemědělství. Proto se snažím sbírat semínka z vlastní zeleniny a pomalu si tvořím vlastní semennou banku, která mi zajistí košer semínka do budoucnosti.
Několik rostlin od každého druhu vždy nechám vykvést a vysemenit na svém stanovišti. Když se pak zapracují do půdy, začnou rostlinky přirozeně vyrůstat. Rychle rostoucí druhy (ředkvičky, saláty, hrášek, špenát) tak během jedné sezóny mohou stihnout vyrůst klidně třikrát.
Ze začátku se nedají očekávat zázraky. Čím déle se však o zahradu budete starat, tím méně práce s ní budete mít. Zahrádka je vděčný koníček a neustálý zdroj radosti, který se umí mnohonásobně odměnit. Už máte chuť?
Autorka je spolupracovnice redakce.
