Cesta ven jako by byla navázáním na Mariana, který byl hlubokým osobním příběhem i sociologickou sondou a zároveň filmem, který si v české hrané kinematografii snad nejlépe poradil s romským tématem. Nový snímek se odehrává v současném romském ghettu, byl natočený na reálném místě ostravského Přednádraží a celý je obsazený romskými neherci. S výhradním obsazením naturščiků také do jisté míry film stojí a padá.
Je zvláštní, že při takové snaze o autentičnost zvolil Václav jinak dosti televizní způsob pracování. Dokumentární snaze by spíš odpovídala dokumentární kamera, která je stále na kůži hrdinů, obnažuje je i chrání zároveň. Václav ale snímá scény převážně seriálově, na stativu v místnosti, rozhovor je snímaný klasicky záběrem na toho, kdo mluví a protizáběrem. Pro vykreslení prostředí občas následují celkové záběry na industriální prostředí Ostravska.
OD CELKU K PŘÍBĚHU
Úskalím filmů s romskou tematikou může být to, že je čím dál těžší najít ke zpracování nový, neobehraný klíč dobrých humanistických záměrů s cílem ukázat, jak to má menšina opravdu těžké. To se podařilo například bosenskému filmu Epizoda ze života sběrače železa, který si stanovil skromný cíl - před kamerou přehrát reálnou epizodu ze života romského páru, který ve filmu hraje sám sebe. Vztah mezi sebou tak neherci nemuseli hrát a film se mohl soustředit na civilní nesentimentální odvyprávění příběhu o neposkytnutí pomoci. Sociální situace Romů pak přirozeně prosakovala skrze něj.
V Cestě ven je to téměř naopak. Jako by bylo hlavní ukázat celý kontext, předsudky většinové společnosti, každodenní potíže Romů a protiromskou politiku. Teprve na to je namontovaný příběh o silné mladé ženě, matce tříleté dcery, která se nepoddává a úporně bojuje o slušné žití. Tento příběh nakonec silný je, jen svoji sílu nabírá těžkopádně, jako by se mu nejdřív všechno vzpíralo. Neherci nejsou příliš sehraní, nepomáhá jim scénář filmu, který občas šustí papírem v dialozích (nevím, kdo by při letmém setkání na ulici odpověděl na prostou otázku „mám o tom pochybnosti“). Občas také drhnou motivy jak vystřižené z červené knihovny - hrozný politik města, který vede protiromskou politiku ve snaze zakrýt korupci na radnici, je také násilnický klient romské prostitutky, jež zase koketuje s myšlenkou, jak se s ním vypořádat nadobro.
ANI ČERNÁ, ANI BÍLÁ
Film zato nečernobíle ukazuje celou škálu chování Romů - přes odvážnou Žanetu, která si nechce nechat nic líbit a nemůže najít práci, i když pracovat chce, přes pasivního otce a další, kteří nedokáží přijmout pravidla většinové společnosti a žijí na hraně kriminality. Se stejnou šíří postojů ukazuje i druhou stranu - někdo podá Žanetě ruku, ale ta naráží spíš na každodenní ústrky, autobus nezastaví na zastávce s Romy, vyhazovač Žanetu nepustí do baru. Vidíme i chladný přístup sociálky, ale také únavu úřednic z romské nedochvilnosti.
Jak se film postupně soustředí na hlavní hrdinku (ve skvělém podání Klaudie Dudové) a její osobní dilemata a přestává mít tolik ambice všechno řešit, je čím dál silnější. Být slušným člověkem Žanetu stojí mnohem víc než bílého Čecha.
Film je tak působivým i citlivým konstatováním více nebo méně známých faktů. K hlubší reflexi nad sebou samými, nad našim otevřeným či latentním rasismem, nás ale nejspíš nedovede.
