Autor populárního Geparda, Stonožky či nekonvenčních Blanokřídlých se přihlásil s novým dílkem. Ti, kteří byli namlsáni předchozím bestsellerem Šimpanz, jenž byl jistě v mnohém průlomový, však budou novinkou krutě zklamáni. Nebýt několika osvědčených řemeslných grifů, mohli bychom dokonce hovořit o propadáku roku. Nejenže autor okatě vykrádá sám sebe (trávicí soustava, stokrát ohrané plíce apod.), nejenže omílá svá tradiční témata až do zemdlení a křeče (komu se ještě chce počítat například žebra, může si užít), autor tentokrát evidentně selhává i v tom, co ho vždy zdobilo. Formální mistrovství mu nikdo v minulosti nemohl upřít, byť kritici právem občas hovořili o „formě bez obsahu“, v Člověku však autor tentokrát chybuje i v oblasti formy, až školácky. I když pomineme největší lapsusy (brzlík, slepé střevo), stejně nemůžeme nevidět, že se dílo autorovi doslova rozpadá pod rukama. Z nepochopitelných důvodů opouští osvědčený ocas a místo toho sází na rádoby odvážné experimentování s postavením na pouhé dvě končetiny. Potíž je, že to není vůbec nic nového (vzpomeňme celou sérii praještěrů, kteří chodili rovněž po dvou – a všimněme si, že jim při tom vůbec nepřekážel ocas), ale hlavně: není v tom nic funkčního. Je to experiment pro experiment, jehož jediným výsledkem je, že to, co dříve v autorově díle pevně stálo, nyní se kymácí, to, co dříve šlapalo už na druhé stránce, nyní se né a né rozjet ani po stránkách třiceti.
Dějová konstrukce je tentokrát velký průšvih. Poctivý čtenář Člověka projde věru těžkou zkouškou. První stránky doporučuji přeskočit, chcete-li si zachovat duševní rovnováhu. Expozice se vleče a vleče, žvatlání je místy k nesnesení. Když už to vypadá, že se konečně něco začne dít, vše se zamotá do prapodivné spleteniny vztahů a pochyb. Vrcholnou zápletkou je jakési mátožné čekání na „něco“ a myslím, že se nezpronevěřím úkolu recenzenta, když vyzradím, že nepřijde nic. Poslední část je pak úplný úmor. Naprostá ztráta tempa, mučivý rozpad formy, mnohé motivy prostě zmizí bez jakéhokoli rozuzlení. Kdyby autor posledních sto stran úplně škrtl, vůbec nic by se nestalo. Kdo čeká nějakou katarzi, vyvrcholení, řešení, bude hrubě zklamán. Člověk skončí a čtenář si nutně klade otázku: o čem to proboha vlastně bylo?
Člověk prostě nevyniká vůbec v ničem. Průměrnost sálá doslova z každé stránky. Občas se lze dokonce jen obtížně zbavit dojmu jisté odfláknutosti. S Gepardem Člověk prohrává v dynamice, s nedoceněnými Mravenci v sociálních kompetencích, s Delfínem popravdě úplně ve všem. Tvůrčí dýchavičnost bije do očí.
Zatímco ve svých raných pracích, zejména z tzv. podmořského období, autor hýřil barvami, u Člověka nastupuje šeď. Zatímco Chobotnice dokonale zvládala tlaky hlubin i jejich nízké teploty, z Člověka každou chvíli něco teče, ofoukne ho každý větřík, ze všeho se hroutí. Bez ochranných prostředků a berliček píáru by na trhu snad ani nepřežil.
Autor konec svých tvůrčích sil samozřejmě cítí. A snaží se tuto noční můru nějak zahnat či aspoň zamaskovat. Nejsmutnější je, že tak činí i pornografickým naddimenzováním pohlavních orgánů. O nic veselejší pohled však není ani na mozek, tolik vychvalovaný nakladatelským marketingem, který dokonce bezostyšně mluví o „revoluční novince“. Ale nic nového ve skutečnosti nenacházíme, vše je stále stejná chemie, podnět-reakce, stroječek příčiny a následku. Trocha serotoninu a všechno je ok. C-dur a máme tu slast. Vše očekávatelné, předvídatelné, zoufale banální.
Zazněly již i názory, že to nejzajímavější na mozku je nadstavba, „software“, který umožňuje nést. Pravý opak je pravdou. Právě tento software je nejvíce dysfunkční, právě ten dělá z Člověka nejen dílko „zakopávající samo o sebe“, ale především dílko nesmírně, ba k uzoufání nudné. Tam, kde si Šimpanz vystačil s gestem, tam se u člověka valí slova, slova, slova... Čím více jich je, tím je výpovědní hodnota nižší a nižší, až se každý čtenář v této záplavě slov nutně utopí. Úspornost posiluje umělecký účinek, frenetická neúspornost u Člověka ho stlačuje až k nule. Oceán slov není nic než prázdnotou.
Vůbec není jasné, kam Člověk vlastně míří. Chtěl nám tím snad autor naznačit, že pochybuje o tvorbě samotné? Ale kdo ho tedy nutí tvořit? Někteří recenzenti skutečně ocenili právě onu nejednoznačnost, mnohovrstevnatost, vykořeněnost a bezcílnost Člověka. Onu odvahu k experimentu. Ale ti prostě jen skočili autorovi na špek. Tam, kde chybí smysl, odvaha nestačí. Tam, kde není message, je experiment jen manýra. Takovou tvorbou jen uklidňujeme sami sebe: ano, stále ještě tvoříme, stále ještě máme nějakou tu literaturu. Ale právě u rituálních zpotvořenin typu Člověka vyvstává nutně otázka: a je kultura snad nějaká povinnost? Neobešli bychom se i bez takové kultury? Není lepší netvořit než tvorbou manifestovat jen bezmoc, impotenci a uvíznutí ve slepé uličce? Nebylo by lepší, kdyby si autor ponechal své vnitřní pochybnosti o vlastní tvorbě pro sebe, nemá-li nám co sdělit jiného?
Před blamáží mohou tvůrce zachránit snad již jen nedávné pochybnosti o skutečném autorství Člověka, ale i ty – obávám se – jsou zase jen negativní reklamou z dílny jeho marketingu. Není divu, že o autorovi dnes tak často čteme v bulváru. Čím plošší je tvorba, tím více Máří Magdalén musí viset kolem krku. To je zákonité. V jakémsi rozhovoru o sobě autor nedávno výmluvně, ba bezelstně prohlásil: Jsem, který jsem. Mám pro něj smutný vzkaz: to už dnes nestačí. Dnešní čtenář chce víc.
Na opravdu velký román si bude muset naše počtvrtohorní literatura zkrátka ještě počkat. Suma sumárum: Dávám dvě hvězdičky, ale ta druhá je spíše za zásluhy. Bohužel.
