Vešel v platnost s počátkem roku 2014 a přinesl leccos nového, horšího i dobrého. Občanský zákoník nicméně přispěchal i s naprostou novinkou: surovým rozkolem mezi lidskostí, morálkou a právní úpravou.
Řeč je o paragrafu 2923, osobách s nebezpečnými vlastnostmi, těch, kteří pomáhají, a těch, kteří mohou potřebovat pomoc. Onen paragraf totiž doslova praví, že „Kdo se vědomě ujme osoby nebezpečných vlastností tak, že jí bez její nutné potřeby poskytne útulek nebo jí svěří určitou činnost, ať již v domácnosti, provozovně či na jiném podobném místě, nahradí společně a nerozdílně s ní škodu způsobenou v takovém místě nebo při této činnosti někomu jinému nebezpečnou povahou takové osoby.“ Jinými slovy, pusťte přes práh „nebezpečného člověka“ a případnou škodu si odskáčete vy, měli jste si pořádně rozmyslet, komu pomáháte, a nedej bože, že vaše pomoc nebyla nutná. Čím se takový nebezpečný člověk vyznačuje, však již právní úprava nespecifikuje.
Nabízí se bizarní představa matky, která odhání ode dveří své dítě, s vědomím, že drogová závislost je může činit nebezpečným. Nabízí se představa majitelů domů či ubytoven, kteří ze strachu z „nebezpečných osob“ vyloučí ze seznamu nájemníků kohokoli s trestní minulostí. Nabízí se představa zaměstnavatele, který si dvakrát rozmyslí, jestli zaměstná člověka s psychiatrickým onemocněním. Věříte v lidi? Neste si riziko na hřbetu! Zatímco čas ukáže, jestli prostor k subjektivním výkladům „nebezpečenství člověka“ přinese narušení mezilidských vztahů a zánik principu presumpce neviny, ze všeho nejvíce se otevírá prostor k debatě o smyslu prvního článku Listiny základních práv a svobod, který praví: „Lidé jsou svobodní a rovní v důstojnosti i v právech.“ Jsou si? Jsou, opravdu?
