V našem komplikovaném světě občas potřebujeme něco naprosto jednoduchého a přímočarého. I hudbu, která nás nenutí rozkrývat její meta roviny, ale zasáhne tu úplně nejzákladnější, na níž vnímají umění předškolní děti nezatížené racionálními konstrukty. Taková lehkost poslouchání vyzařuje z písniček, které ve své ložnici skládá devatenáctiletá dívka z New Yorku, vystupující pod jménem Frankie Cosmos. Na debutovém albu Zentropa zpívá o svých školních láskách, rodičích i mrtvém psu a posluchače odzbrojuje svojí bezprostředností.
Populární hudba je tradičně posedlá konceptem autenticity. Od rozervaných grungeových hvězd až po rappery z ghetta prodává posledních dvacet let desky především iluze opravdovosti umně nafukovaná protřelými marketingovými týmy nahrávacích společností. Když už se zdálo, že image obyčejného umělce z ulice je v novém tisíciletí překonané klišé, přišel internet a s ním nová platforma, přesvědčující fanoušky, že hudební hvězdy jsou stejné jako oni. Novozélandská teenagerka Lorde vloni prorazila internetovým hitem Royals a ukázala obrovskou sílu kultu náctileté nevinnosti, jež je ideálním naplněním popové autenticity. Generační manifesty Lorde z alba Pure Heroine jsou trochu naivní, ale rezonují mezi stejně starými posluchači a její věk je navíc omluvou pro ty, kterým už bylo víc než dvacet. Frankie Cosmos (vlastním jménem Greta Kline, mimochodem dcera herce Kevina Klineho) boduje na albu Zentropa s podobným mixem nenucenosti, upřímnosti a samozřejmě i naivity. A z tohoto koktejlu se rodí písničky lehké jako peří.
ROZTOMILOST K ZALKNUTÍ
Frankie Cosmos vydala za poslední čtyři roky na portálu Bandcamp kolem čtyřiceti (sic!) desek plných písňových miniatur nahraných doma s kytarou a počítačem. Často jim chybí text, ozývají se v nich zvuky z ulice a nebo náhle skončí, protože zrovna někdo vstoupil do jejího pokojíku. Fanoušci si z její roztěkanosti udělali objekt zbožňování - k outsiderské hudbě totiž prvek náhody neodmyslitelně patří. V rozhovorech Greta přiznává, že desky vypouštěné na internet jsou její obdobou deníku - například všechny nahrávky z období před dvěma lety zní stejně smutně, protože vznikaly jako reakce na rozchod s přítelem. Na novém albu zase ve skladbě Sad 2 vypráví příběh svého pejska, kterého rodiče nechali utratit. Jeho poněkud bizarní fotka s plaveckou čepicí na hlavě nakonec zdobí i obal desky.
„Jsem ten typ holky, kterou vždycky projíždějící autobus ohodí dešťovou vodou,“ zpívá Frankie Cosmos ve skladbě Bus Splash With Rain a připomene kouzlo dívčích kapel z šedesátých let (The Ronettes, The Shangri-Las) i indie popu z konce osmdesátek (The Vaselines, Pastels). Pro tuto hudbu se vžilo označení twee pop, kde první slovo odkazuje k roztomilosti, která je někdy až nesnesitelná. Na pitvoření nebo lolitkovské laškování tady ale není místo ani čas, kratičké písně ze Zentropy jsou jako letmé imprese v příspěvcích na sociální síti Tumblr, přes kterou písničkářka komunikuje s fanoušky. Když někdo ve věku Frankie Cosmos vydá podobně povedenou debutovou desku, píše se o velkých nadějích do budoucnosti. V jejím případě je ale krutou pravdou, že s narůstajícím věkem a slávou se písničky pravděpodobně stanou delší, komplikovanější a přestanou být zajímavé. Zentropa je tak hlavně shrnutím jednoho internetového kultu.
Frankie Cosmos - Zentropa (Double Double Whammy Records, 2014)
