Jak jste přišel k Novému Prostoru?
Prodávám od prosince, rozhodl jsem se, že to zkusím. Už dřív za mnou přišel kamarád, který to dělá, ale dlouho jsem váhal. Ne, že by mi to bylo trapné. Taky už jsem dřív prodával na ulici svoje kresby nebo jsem dělal v ovoci a zelenině, jenže tam byly spíš fronty a tady se žádné fronty netvoří. A já nemám rád vnucování.
Jak to po třech měsících jde?
Už jsem taky chtěl odejít. Nebaví mě stát a čekat, jestli prodám dva nebo tři časopisy, ale záleží na lidech, na přístupu a na zvyku. Je vidět, že tady na Invalidovně dlouho nikdo nestál, lidi nejsou zvyklí si tady kupovat. Třeba si zvyknou, já zatím flintu do žita neházím, zkusím to a uvidí se. Než abych byl někde venku nebo seděl na ubytovně, radši jdu mezi lidi a někdy to hodí korunu. Mám taky ještě druhou práci, proto tady nejsem pořád. Hlídám parkoviště, dělám dvanáctky a je to patnáct pracovních dní do měsíce. Jenže osm tisíc je v dnešní době málo. A člověk nechce být závislý, chtěl bych mít těch směn radši víc, ale teď mi kvůli nim ještě seberou sociálku.
OD PEŘINKY V ÚSTAVU
Říkal jste, že jste dřív prodával na ulici svoje kresby. Kreslíte nebo malujete? Naučil jsem se to z obrázků ze žvýkaček, ale hlavně mě k tomu přivedl Pepík Stehno, což byl náš třídní a výtvarkář na škole v děcáku. Od něj jsem se to naučil. Pak v roce 1988 jsem dokonce dostal od výboru povolení k malování, které
znělo na „umělecký kýč“. Opravdu si to prohlídli a po dvou měsících mi to povolili. Chodil jsem potom po hospodách a prodával svoje obrázky. Sloužilo to jako živnostenský list.
Jak vzpomínáte na dětský domov?
Viděl jsem i smrťáky, děti se tam věšely, ale na zlý věci jsem spíš zapomněl a vzpomínám jen na ty dobrý. Mě stát vychovával v podstatě od peřinky. Máma mě dala do kojeňáku, což jí nemohu mít úplně za zlé, protože se léčila s tuberkulózou, a byl jsem tam až do devatenácti. Pro děti to samozřejmě není moc dobré. Vzpomínám si, jak jsme všichni nosili stejný úbor, takže každý dopředu poznal, kdo je z pasťáku. A když se něco stalo, vždycky to bylo na nás. Člověk se musel od dětství probíjet. Dokazovat, že ne za všechno může on, nebo zaplout mezi kamarády, kteří ho vezmou a budou ho hájit. Dokud to člověk nedokáže, jde to s ním furt. Ale byly tam i kladné věci.
Na ně jste říkal, že vzpomínáte nejvíc.
Bavily mě sporty a pak právě to malování. Dal jsem se na disneyovky, kreslil jsem Sněhurku a sedm trpaslíků, králíky a koloušky, Rumcajse, Jen počkej zajíci, psa Filipsa... To mi zůstalo dodneška, že jsem vyrůstal mezi dětmi. Bral jsem to postavení jinak. Proto jsem se dal na malování.
Přemýšlel jste o tom, že byste se v něm dál vzdělával?
Když se říkalo, co bys chtěl, řekl jsem to, ale na to jsme šanci neměli. Šel jsem se učit stavebním zámečníkem na Zelený pruh, ale nedoučil se. Měl jsem rád holky, svobodu a utíkal jsem, tak mě nakonec v mých devatenácti letech přeřadili do pracovní skupiny Kamenický Šenov, kde jsme chodili do skláren. Možná jsem tam měl zůstat. Můj kamarád se v Kamenickém Šenově oženil a založil rodinu. Já jsem tam ale žádnou oporu neměl a navíc mě táhla Praha. Nastoupil jsem do Kolbenky a krátce poté šel na vojnu.
Vídáte dnes kamarády z dětského domova?
Potkávám je, poznáme se. Zrovna minulý týden jsem v Husitské ulici na Žižkově potkal Gadžora. Ten hrával i v cikánské kapele na Václaváku. Taková setkání s lidmi, s nimiž jste prožili dětství, potěší. Dneska se vidíme jinak.
Malujete ještě?
Kdybych měl aspoň místnost, tak bych do toho třeba šel, ale nemám kde. Já jsem ale dělal i celé dětské pokoje - vymaloval jsem je pohádkovými motivy. Neuznával jsem technické kreslení podle čtverců, ale dokážu se podívat na pohlednici a bez jakýchkoli pomůcek to od oka udělat na stěnu ve velkým. Mohl jsem dělat i školky, ale ty to chtěly zadarmo. Udělal bych to pro ně rád, ale v dnešní době je to těžké. Barvy zadarmo nejsou.
JSI PRO NÁS CIZINEC
Zmínil jste svůj návrat do Prahy. Jak vlastně tehdy mladík, který zrovna opustil brány ústavu, sháněl bydlení?
Měl jsem nárok na normální vstup do civilního života a také mi slibovali byt, ale nejprve mi ho nedali. Musel jsem si ho vybojovat. Ustlal jsem si na lavičce před národním výborem a řekl, že nikam nepůjdu, dokud nedostanu bydlení. Nakonec z toho byla jedna místnost čtvrté kategorie s malou kuchyňkou a společným záchodem na chodbě, ale byl jsem za to rád. Větší část života jsem však strávil ve Slavíkově ulici na Vinohradech, kde jsem dostal byt už jako invalida. Když mi bylo dvacet jedna, ruplo mi v bedně a skočil jsem na Bělehradské z okna. Nachytal jsem doma přítelkyni s jiným chlapem. Padal jsem jedenáct metrů na dlažbu, byly z toho mnohačetné zlomeniny a rok ve špitále. Ve Slavíkově jsem žil přes sedmnáct let.
Jak jste o bydlení přišel?
Stalo se to v době přelomu, když se dělila federace a začal platit nový zákon o občanství. V roce 1994 jsem se vrátil po dvou letech z výkonu trestu na podmínku, dům ve Slavíkově mezitím získala nějaká doktorka z Ústí nad Labem. Měl jsem malý dluh na nájmu, který jsem byl připravený okamžitě splatit, ale potkali jsme se až u soudu, kde se se mnou vůbec nebavili. Chtěli jen vidět občanku, kterou jsem ale neměl, protože po propuštění z trestu mi ji už nevrátili. „Vždyť to není náš občan,“ hlásila pak doktorka u soudu. Nevzali si ani korunu a jednoduše mě odsoudili. Když jsem odcházel pryč, sedl jsem si venku na lavičku a brečel jako malej kluk. Od té doby jsem vlastně nebydlel.
Byl jste zbaven českého občanství?
Máma, která je narozená na Slovensku, ho normálně dostala, ale já, protože jsem byl trestaný, nikoli. Mluvil jsem o tom s paní, kterou jsem znal, a ta mi říkala: „Pepíku, nedá se nic dělat, pro nás jsi cizinec.“ Já, rozený Kladeňák, odmala vychovávaný státem, a najednou jsem cizinec? Hodně jsem tím trpěl, neměl jsem žádné dovolání.
Říkal jste, že pak už jste nikdy nebydlel. Posledních dvacet let jste bez domova?
V podstatě ano a nikomu bych to nepřál. Pár let jsem bydlel u kamaráda na Tachovsku, pak jsem v Praze různě přespával u kamarádů a kamarádek, a když to nešlo, jezdil jsem tramvajemi a autobusy. Bylo to hrozný. Taky jsem třeba uklízel v nonstopech, kde mě nechali za odměnu přespat nebo mi dali něco k jídlu. Nikdy jsem ale nešel například na loď (loď Hermes, městská noclehárna pro lidi bez domova - pozn. aut.). To mi připomíná děcák nebo kriminál a já nemám rád uzavřenost.
Jaké dnes máte občanství?
Pas mi nejdřív vystavily Nové Zámky na Slovensku, ale v roce 1999 jsem už zase dostal české, protože jsem splnil podmínku pětileté bezúhonnosti. Rok nato jsem měl vážný úraz, otevřenou zlomeninu kotníku. Měl jsem jít do plného invalidního důchodu, jenže na úřadu práce jsem byl místo tří let hlášen z pochopitelných důvodů teprve rok. Tak dnes nedostávám nic. Trestaný jsem ale už nikdy nebyl. Budu radši na ulici než tam. Mám rád svobodu.
Jak dnes řešíte bydlení?
Teď jsem se z toho nějak dostal, ale není to ono. V něčem lepší, ale ne všechno. Nemůžu říct, že bych se například cítil sám. To ne, mám kolem sebe dost kamarádů. Ale jsem na azyláku v pokoji s osmi dalšími lidmi, kteří spolu moc nedrží. Všechno si musíte zamykat, dávat si neustále pozor a brutalita roste. Také se člověk pořád cítí pod dozorem, pořád musí někoho poslouchat a toho už jsem si za svůj život užil dost. Chtěl bych docílit toho, že si zaplatím ubytovnu nebo seženu nějaký podnájem, kde bych mohl být sám. Jenom nevím, jestli se mi to s penězi, které vydělám, může podařit.
...
Josefu Žigovi je 57 let a poslední tři měsíce je prodejcem Nového Prostoru. Během rozhovoru se nám dovolal výtvarník Petr Poš, Josefův známý a mimo jiné autor pozoruhodné série filmových plakátů z šedesátých až osmdesátých let. „Známe se z Vinohrad skoro třicet let a pomáháme si. Pomůžu mu uklidit, uvařím,“ říká Josef Žiga a dodává: „Uvidíme se i dnes. Podívám se u něj na Ramba II. Tyhle filmy mám rád.“
